Dítě se nudí – a my máme pocit, že musíme hned něco vymyslet. Co když ale nuda není problém, ale důležitý přechod k tvořivosti, lepší vnitřní rovnováze a klidu? Co když děti nepotřebují víc zábavy, ale víc prostoru? Tento text nabízí úlevu rodičům, kteří chtějí svým dětem dopřát víc než jen další program. Ukazuje, proč není nutné se nudy bát a jak z ní může vyrůst něco cenného. A připomíná hodnotu ticha, zpomalení a obyčejného bytí.

Náš vnuk má úplně jiné tempo než jeho vrstevníci. Ze školy může chodit domů se svými spolužáky, ale často se tak zdrží, že na něj ostatní nečekají. Je poslední, kdo opouští třídu. Cesta domů trvá asi půl hodiny, ale jemu to zabere hodinu až hodinu a půl. Někdy se o něj bojím a jdu ho hledat. Chtěla bych, aby se vracel ze školy dřív, ale také uvažuji o tom, že když to dělá svým tempem, že si tím možná jen užívá příjemnou přestávku – chvíli odpočinku. Je to důvod k obavám?

V životě dítěte je jen málo vývojových fází, které jsou tak opředeny mýty a problémy jako puberta. Zdá se, že v naší kultuře neumíme dospívání oslavovat jako radostnou událost v životě dítěte i rodiny – jak je zvykem v některých jiných kulturách. Místo toho období puberty démonizujeme a rodičům pak nezbývá než se jejím příchodem přehnaně znepokojovat. Je to nevyhnutené? A jak to dělat jinak?

Dětem nad pět až šest let často trvá téměř právě tolik let, než přijmou nevlastní matku nebo otce za rodiče v tradičním slova smyslu. Veškerá výchova je v jistém smyslu manipulací, jejíž podmínky určují dospělí a děti dovolují nevlastním rodičům tuto roli převzít pouze tehdy, když si jsou jisté vzájemnou láskou. Existují děti, které se s tím zdánlivě smíří rychleji, nicméně často se později ukáže, že se tak dělo proti jejich vůli.

V dětském světě představuje láska něco, co se nám „dostává“. A váš syn má pocit, že od vás nedostává tolik, kolik by si přál – tedy váš čas, pozornost, zájem, blízkost, dostupnost a tak dále. Mnoho věcí naznačuje, že objektivně vzato dostává „dost“. Ale z pohledu dítěte je neustále „hladový“ a je dost moudrý a sebevědomý na to, aby to dával patřičně najevo. Když se děti chovají „nesmyslně“, téměř vždy má toto jejich šílené chování nějaký smysluplný důvod.

Jako rodiče se snažíte podat dobrý „výkon“, a zdá se, že právě v době kolem spánku „skórujete“ příliš nízko. Problém spočívá v tom, že uspávaní se pro vás stalo něčím, co musíte provést – jakási povinnost –, a nikoliv čas pro přirozené setkání s dítětem. Udělejte si čas. Tu půlhodinu byste s ním měli strávit zejména kvůli sobě, a ne proto, abyste ho uspali. Ukládání dítěte do postele je pro zaneprázdněné rodiče darem, nikoli jen další povinností.

Pokud chcete porozumět tomu, jak se cítí jedenapůlleté dítě po narození mladšího sourozence, stačí si představit, že váš partner jednoho dne přjde domů a oznámí vám, že se zamiloval do jiné ženy. Říká, že vás i nadále miluje, přesto prohlásí, že jeho nová žena se k vám odedneška nastěhuje a stává se plnohodnotným členem vaší rodiny. Většina dospělých by reagovala mnohem hůře, než většina dětí reaguje na příchod nového sourozence.

Starší syn se velmi rozzlobil, když zjistil, že jeho sestra dostala dražší dárek než on. Dokola opakoval, že to „není fér“. A tak nám nezbylo nic jiného než mu dát těch sto korun, což byl rozdíl v ceně jejich dárků. Syn si totiž na spravedlnost velmi potrpí. Dárky k Vánocům nebo narozeninám musejí stát vždy stejně. Jako rodiče jsme doufali, že se to časem změní, jak budou děti starší, ale naopak, je to stále horší.

Řeším těžké dilema. Můj muž je blázen do válečných počítačových her a já se stále více obávám, jaký vliv to může mít na našeho pětiletého chlapce a téměř dvouletou holčičku. Tatínek sedí každý večer u počítače nejméně tři až čtyři hodiny (často i více) a hraje hry, které simulují válku, například Battlefield, Black Hawk Down apod., v nichž se střílí a zabíjí. Ráda bych věděla, zda můžu v tomto směru něco udělat pro dobrý vývoj našich dětí.