Děti vyžadují hodně pozornosti. To může mít různé, i poněkud podivné projevy.

Otázka

Jsem otcem pětiletého chlapce, kterého mám ve střídavé péči s bývalou ženou. Syn tráví každý druhý týden se mnou a mou novou přítelkyní. Ona má tříletého syna, který je každý druhý víkend u svého otce. Takto fungujeme už asi rok a celkově nám to vyhovuje. Mám štěstí, že se synovou matkou dobře vycházím.

Můj syn byl vždycky veselé, společenské dítě, snadno a rád navazuje kontakty s druhými lidmi. V poslední době však mám pocit, že mu něco chybí, jako bych mu nedokázal dát, co potřebuje. Může se na první pohled zdát spokojený s tím, co právě dělá, ale zároveň cítím, že tomu tak není. I když spolu děláme to, co ho baví nejvíc, působí neklidně, jako by chtěl ještě něco víc. Já si ale myslím, že někdy je dobré i jen tak být – být spolu – aniž bychom museli pořád něco dělat.

Chlapec si je vědom jak svých vlastních hranic, tak těch našich. Přesto se zdá, že má v zásobě spoustu otázek, o nichž předem ví, že na ně odpovím „ne“. Například se mě ptá, jestli může navštívit kamaráda v sedm hodin ráno o víkendu nebo zda může jíst sladkosti k snídani. Zdá se, že se ptá jen proto, aby se zeptal.

Když mu odpovím, že v sedm ráno nemůžeme jít ke kamarádovi, řekne: „Ale já chci!“ Není těžké odvést jeho pozornost jinam a po chvilce se zdá znovu spokojený. Ale někdy jsem z toho natolik frustrovaný a tak se rozčílím, až ho popadnu za ramena, silně s ním zatřesu a výchovně ho pokárám. Nebo ho odtáhnu stranou a řeknu mu, jak se mi jeho chování nelíbí.

Vždy jsem ho povzbuzoval, aby mluvil o tom, co má na srdci. Když jsem já byl dítě, musel jsem si vystačit s mnohem menším počtem vnějších podnětů a sám si vymýšlet, co budu dělat, abych se nenudil.

Můj syn si s většinou lidí dobře rozumí. Nicméně často neumí vyjít se svým mladším nevlastním bratrem. Vůbec ne něj nebere ohled. Zdá se, že vidí jen své vlastní potřeby a potřeby bratra ho nezajímají, což mezi nimi dělá zlou krev.

Byl bych moc vděčný za nějaké tipy.
Frustrovaný táta

Odpověď Jespera Juula

Když se děti chovají „nesmyslně“ nebo když váš syn žádá něco očividně nedosažitelného, téměř vždy se za tímto „šíleným chováním“ skrývá nějaký velice smysluplný důvod. Z vašeho popisu syna si vytvářím obraz chlapce, který ve skutečnosti zvládá svou roli „sdíleného dítěte“ lépe, než jeho otec zvládá roli „sdíleného rodiče“ (rodiče, který má dítě ve střídavé péči).

Pro chlapce není snadné ztratit rodinu, získat novou, a navíc se každý týden stěhovat. Pro vašeho syna to zjevně znamená, že nedostává tolik „otcovského času“, kolik skutečně potřebuje. Proto se neustále snaží získat více. Názorně řečeno, už během předkrmu začíná mluvit o dezertu.

V dětském světě představuje láska něco, co se nám „dostává“. A váš syn má pocit, že od vás nedostává tolik, kolik by si přál – tedy váš čas, pozornost, zájem, blízkost, dostupnost a tak dále. Mnoho věcí naznačuje, že objektivně vzato dostává „dost“. Ale z pohledu dítěte je neustále „hladový“ a je dost moudrý a sebevědomý na to, aby to dával patřičně najevo. Můžete to přirovnat k vašemu vztahu s partnerkou: Kdyby byla tři týdny v měsíci pryč z domova, pravděpodobně byste také byli trochu „hyperaktivní“, kdyby se konečně vrátila domů. A také byste pravděpodobně nebyl s to dělit se o její pozornost s ostatními. Racionální část vašeho mozku by přijala realitu takovou, jaká je, ale kdo ví, zda by vaše narůstající touha i frustrace nebyly čas od času patrné.

Není to v jeho silách

Vašemu synovi je teprve pět let. Není v jeho silách ani jeho povinností se racionálně vyrovnat se životním stylem, který si sám nevybral. Patří ke generaci dětí, které jsou každý den kolem druhé hodiny odpoledne přestimulované.

Navíc je to dítě „sdílené“, což znamená, že má jen velmi málo dní v měsíci, kdy může být plně a zcela přítomen tam, kde je.

Je téměř neustále na cestě někam nebo od někoho za někým. Pokud byste někdy měl možnost mít ho u sebe třeba čtyři týdny v kuse, na konci třetího týdne byste u něj i mezi sebou pocítili zcela jinou a novou rovnováhu.

Ale jeho život je takový, jaký je, a on se s tím musí naučit žít. Zatím se s tím vyrovnává dobře – aniž by ztratil radost ze života nebo chuť být s vámi. Kdybych byl na vašem místě, udělal bych co nejdříve následující: Naplánoval bych výlet jen pro sebe a syna – třeba do lunaparku v Kodani – a pozval bych ho slovy: „S mámou jsme už X let rozvedení. Musel ses naučit žít ve dvou rodinách najednou. Zvládl jsi to tak skvěle, že bych to rád ocenil něčím, co si užijeme společně – společný výlet, tři dny, jen ty a já.“

Snižte nároky

Ve vašem každodenním soužití musíte co nejdříve zapomenout na svou frustraci, která je způsobena vašimi nereálnými očekáváními a nesplnitelnými požadavky. Některé vaše reakce jsou prostě dětinské, protože nedosahujete toho, co chcete, a váš syn se nechová přesně tak, jak byste si představoval. Nesouhlasím s vámi, že by bylo hezké, kdyby byl syn trochu uvolněnější a zmírnil své nároky na vnější podněty. Tady jde především o jeho ztrátu. Ztrátu, kterou se zoufale pokouší kompenzovat, jak nejlépe umí. Jeho současný život tak, jak se vyvinul, mu neumožňuje rozvíjet své vnitřní potřeby. Neměli byste se této myšlenky vzdát, ale spokojit se s tím, že i v tomto směru mu můžete jít příkladem a být pro něj dobrým vzorem.

Když bude váš syn chtít jít v sedm ráno ke kamarádovi, obejměte ho, dejte mu pusu a řekněte mu, že byste mu nejraději dal všechno – slunce i měsíc –, ale že to bohužel nejde. A pokud můžete, okořeňte to jistou dávkou humoru. A když jeho myšlenky budou o hodinu napřed před vaší společnou aktivitou, obejměte ho znovu a řekněte mu, že jste také šťastný, že s ním konečně můžete být, a že všechno je v pořádku tak, jak to je – tady a teď. To je to, čemu se říká „uznání“, a je to stokrát účinnější než to, čemu říkáme výchova.

Když se děti chovají „nesmyslně“, téměř vždy má toto jejich chování nějaký smysluplný důvod.