Otázka

Máme tři děti ve věku tři, osm a dvanáct let, dvě dívky a chlapce, který je nejstarší a nyní pozvolna vstupuje do puberty. Přemýšlím, jak můžeme jako rodiče během tohoto období udržet s naším synem otevřenou komunikaci, aniž bychom přehnaně zasahovali do jeho pocitů a narušovali jeho soukromí. Momentálně s námi stále ještě hodně sdílí, ptá se na náš názor a je vidět, že už začíná přemýšlet jako chlapec na prahu dospělosti. Nicméně jako jeho matka se obávám, že to všechno během puberty skončí, že k nám přestane být tak otevřený, že se nám přestane svěřovat, že už ho dál nebude zajímat, co si s mužem myslíme, apod.

Mám také velký strach z toho, že jednoho dne přijde do styku s drogami a podobnými věcmi. V současné době to naštěstí ještě řešit nemusíme, jak ale mohu zabránit tomu, aby moje obavy nevstupovaly mezi mě a syna? Bojím se, že tím naruším náš hezký vztah a dobrou komunikaci.

Zvláště bych ocenila nějaký článek na téma puberty – především o problémech, které toto období přináší pro rodiče i děti, a o tom, jak se s nimi rozumně vypořádat. A také o tom, jak udržet otevřenost ve vztahu s dospívajícím dítětem. Snad moje obavy pochopíte, jako matka chci pro své dítě to nejlepší.

Odpověď Jespera Juula

Nejprve mi dovolte říct něco málo o období puberty, a především o tom, jak se k ní obecně staví většina rodičů. V životě dítěte je jen málo vývojových fází, které jsou tak opředeny mýty a problémy jako tato. Zdá se, že v naší kultuře prostě neumíme dospívání oslavovat jako radostnou událost v životě dítěte i rodiny – jak je zvykem v některých jiných kulturách. Místo toho období puberty démonizujeme a rodičům pak nezbývá než se jejím příchodem přehnaně znepokojovat. Pro všechny – děti i rodiče – by bylo mnohem výhodnější, kdybychom takové obavy odložili stranou a místo toho se k nadcházejícím letům postavili s radostí a nadšením – a sledovali, jak naše dítě dospívá a vyvíjí se jako lidská bytost!

Přehnané obavy

Někdo by jistě mohl namítat, že důvodů k obavám je objektivně mnoho. A to je také pravda. Svět může být pro mladé lidi nebezpečným místem, může se stát spousta hrozných věcí. Maminky, které sužuje úzkost ze všech nástrah tam venku, jež dospívání přináší, někdy žádám, aby si představily, jak se jejich manželé a synové každý měsíc znepokojují a tráví hodiny pečlivou přípravou na jejich menstruaci. Nebo jak tráví roky studiem toho, jak přežít máminu či manželčinu menopauzu. V rodině by to zajisté nevytvářelo dobrou atmosféru. Menstruace i menopauza jsou hormonálně vyvolané fáze života stejně jako puberta.

Důvěra je nejlepší lék proti obavám

Obavy rodičů do velké míry souvisejí s důvěrou v jejich děti. Důvěřujete svému synovi? Jsem přesvědčen, že právě důvěra je tím nejlepším lékem na váš strach. A zároveň tou nejlepší podporou, kterou můžete svému synovi poskytnout během nejbližších pěti let. Neznám vašeho syna, ale pokud je vztah mezi rodiči a teenagerem obecně v pořádku, rodiče by měli počítat s následujícím:

Že jejich dospívající dítě s jistotou podlehne některým pokušením, kterým bude vystaveno, a projde si několika bolestnými zkušenostmi.

Že s největší pravděpodobností bude aktivně experimentovat s alkoholem nebo prozkoumá svůj vztah k marihuaně či jiným drogám, sexu, pornografii, zamilovanosti apod.

Že začne rozlišovat mezi tím, o čem mluví se svými rodiči, a tím, o čem mluví pouze se svými vrstevníky.

Že vše, co v následujících letech udělá, udělá pro sebe, ne proti svým rodičům.

Důvěřujte svým dětem!

Důvěra neznamená věřit, že vaše dítě bude dělat vše, co považujete za správné, a nic z toho, co považujete za špatné. Důvěra, kterou děti a mladí lidé tak zoufale potřebují od svých rodičů, spočívá ve víře, že dělají vše pro to, aby se stali lidmi, kterými chtějí být (na základě dosavadních zkušeností z rodiny, školky, školy apod.).

Proč se tolik rozepisuji o obavách a důvěře? Chci vám poskytnout odpovědi na to, jak nejlépe udržet otevřenost ve vztahu s vaším synem. Za posledních třicet let jsem potkal mnoho mladých lidí z různých kultur. Pro všechny bez rozdílu platí, že zoufale touží po důvěře svých rodičů a doslova nesnášejí, když si jejich rodiče dělají přehnané obavy. Tím nechci říct, že by vaše opodstatněné obavy vztah se synem poškodily, pouze je z mého pohledu potřeba, abyste své strachy o syna sdílela s jinými dospělými a nekladla je jako břemeno na jeho bedra.

Můžete místo toho udělat něco jiného důležitého. Můžete začít s tím (nebo pokračovat v tom), že budete se synem otevřeně sdílet sama sebe a vlastní život. Pokud jste jako většina rodičů, pak jste se dosud na syna pravděpodobně obracela převážně s otázkami typu: Jak bylo dneska ve škole? Jak se vede? Co budeš dělat s …? Jsi si jistý, že je to rozumné?

Jedná se o směsici zvědavých, zainteresovaných, angažovaných a kontrolních otázek. Odteď je důležité, abyste kladla méně otázek a byla otevřenější v tom, co se týká vás samé, vašich myšlenek a pocitů, velkých i malých zážitků, názorů a postojů k životu a světu atd.

Tím samozřejmě nemyslím, abyste se synovi svěřovala se vším, co prožíváte – existují věci, které byste i nadále měla sdílet jen se svým partnerem/manželem – jinak řečeno, syn by vám neměl nahrazovat partnera. Spíše byste se k němu měla chovat jako k dobrému příteli. Vy máte svůj soukromý život, on si zrovna buduje ten svůj. Oba vaše soukromé životy je potřeba respektovat, pokud má vaše přátelství pokračovat a přetrvat příštích minimálně padesát let.

Co když se před námi citově uzavře?

Během puberty prochází mozek dítěte takovými zásadními biologickými změnami, že rodiče mají najednou pocit, že své vlastní dítě nepoznávají. Tyto změny způsobují, že mnoho mladých lidí musí nadlouho obrátit veškerou svou pozornost dovnitř. Není proto důvod, aby si rodiče brali osobně, když se jejich dospívající dítě před nimi začne citově uzavírat. Neznamená to, že se jejich dobrý vztah s dítětem pokazil nebo že by se z něho rázem vytratila všechna blízkost a intimita. Pochopitelně je to pro rodiče frustrující, obzvláště to, že změny probíhají neverbálně – ačkoli mluvení a komunikace jsou jen jedním ze způsobů, jak být ve vztahu otevřený. Už jen sama skutečnost, že se dítě v rodině projevuje tak, jak se projevuje – že je jednoduše takové, jaké je – je známkou jeho důvěry k vám i otevřenosti.

Život s dospívajícími dětmi konfrontuje rodiče s tím, že životu nelze předcházet (iluze, kterou si mnozí rodiče malých dětí pěstují). Dospívající potřebuje žít svůj život tak, jak se přirozeně vyvíjí, s vědomím, že jeho rodiče jsou zde pro něj, ať už to znamená cokoli. Ne jako terapeuti nebo sociální pracovníci, ale jako tzv. sparingpartneři a podpora. To může být docela náročné. Naštěstí však stále více teenagerů je schopných s velkou sebedůvěrou a jistotou přebírat kontrolu nad vlastním životem a ve svých rodičích nevidí úhlavní nepřátele.

Nejlepším způsobem, jak zajistit ve vztahu s dospívajícím dítětem dlouhodobý pocit blízkosti, je využít příležitosti a rozvíjet se v období jeho puberty spolu s ním. Odpovědnost za jeho výchovu je sice nenávratně pryč, ale hlavní odpovědnost za vztah nadále náleží vám rodičům. Hodně štěstí!