„Co budeme dělat?“
Otázka, kterou mnoho rodičů zná až příliš dobře.

Otázka

Máme téměř pětiletého syna. Je veselý, čilý a neustále v pohybu. Ve školce se zapojuje do všech aktivit a snadno si najde kamarády. Jakmile ho ale vyzvedneme, okamžitě se ptá, co budeme dělat dál. Zpočátku to bylo milé, postupně však máme stále silnější pocit, že musíme pořád něco vymýšlet – jako bychom byli domácí animátoři na plný úvazek.

Když žádný program nenabídneme, během pár minut přijde s tím, že se nudí. Ať navrhneme cokoli, nic se mu nelíbí a vypadá to, jako by úplně ztratil schopnost hrát si sám. Co s tím? Máme si zvyknout na to, že naší rolí je neustále děti zabavovat?

Odpověď Jespera Juula

Nuda má smysl

Zejména během prázdnin a volných dní jsou média plná tipů, jak děti zabavit. Neustále se hledají nové odpovědi na otázku, co mohou rodiče ještě udělat, aby se jejich děti nenudily. Tento text však jde opačným směrem – obhajuje nudu a to, co dětem i dospělým přináší.

Není určen rodičům, kteří si společný čas přirozeně užívají při výletech, sportu nebo návštěvách muzeí. Je určen těm, kteří cítí tlak neustále zajišťovat zábavu, mají výčitky svědomí, že „nedělají dost“, a kteří by si občas raději odpočinuli, vymalovali kuchyň nebo si dopřáli pár dní bez diktátu kalendáře a věty: „Já se nudím!“

Děti jako konzumenti podnětů

Během posledních deseti až patnácti let jsme si my i naše děti osvojili novou identitu – stali jsme se konzumenty. Dospělí konzumují nákupy a zážitky, děti zase nepřetržitý proud podnětů: aktivity, kroužky, vzdělávací programy, hry, obrazovky.

Už malé děti jsou zahlcené stimulací. Ve školkách dostávají mnoho kvalitních a smysluplných podnětů, ale často v takovém množství, že jsou odpoledne unavené a přetížené. A doma pak očekávají pokračování stejného tempa.

Rodiče se často snaží navázat tam, kde školka skončila. Ti plní energie vymýšlejí další program, ti unavení sahají po pohádkách a cítí u toho vinu. Existuje ale i třetí možnost: nechat děti nudit se – a mít přitom čisté svědomí.

Co se vlastně skrývá za nudou?

Když dítě říká, že se nudí, často tím nemyslí prázdnotu. Spíše prožívá vnitřní neklid – přechod od závislosti na vnějších podnětech k vlastní tvořivé energii, kterou v sobě máme všichni.

Možná to znáte: dítě odmítá všechny návrhy dospělých. Pokud to obě strany vydrží a smíří se s tím, obvykle do patnácti minut dítě samo najde něco, čemu se začne věnovat. Malé děti jako by instinktivně věděly, že neklid nelze vždy zahnat další dávkou zábavy.

Stejný neklid znají i dospělí – třeba když je jejich diář prázdný. I proto je dnes tak oblíbenou volnočasovou aktivitou nakupování: zmírňuje neklid mimo jiné proto, že se při něm uvolňuje hormon endorfin, který je návykový, a dává tak životu jakýsi povrchní smysl. Děti přirozeně napodobují dospělé, jen nemají dostatečné nástroje, aby se z této závislosti vysvobodily samy.

Nuda jako cesta ke kreativitě a vnitřní rovnováze

Nuda je klíčem k vnitřní rovnováze v každém věku. Pokud dokážeme vydržet počáteční neklid, dostaneme se ke kreativitě – a ta zdaleka neznamená jen kreslení, malování, modelování nebo tvoření z papíru. Kreativita je místo, kde se potkáváme sami se sebou, učíme se cítit sami sebe, vyjadřovat se.

Součástí tvořivosti jsou i tiché, téměř meditativní chvíle. To, co ještě před hodinou působilo jako nepříjemná prázdnota, se najednou může proměnit v klid a regeneraci. Právě proto je tvořivost tak důležitá pro zdravý vývoj dětí – učí je nebýt závislé na neustálém srovnávání s ostatními a posiluje jejich samostatnost i sociální dovednosti.

Co říct dítěti, které se nudí?

Když za vámi dítě přijde a řekne: „Já se nudím,“ můžete ho s klidem obejmout a říct: „Tak hodně štěstí. Těším se, až uvidím, co si vymyslíš.“

Možná si tím nezískáte okamžitou popularitu, ale dáte dítěti vzácnou příležitost jednat podle vnitřních podnětů, místo aby jen konzumovalo ty vnější. Ještě silnější je, když se dokážete nudit společně. Teprve tehdy často zjistíte, že si máte co vyprávět – až ve chvíli, kdy je „zábava zavřená“ a vy jste se dostali na druhou stranu neklidu.

Nemůžeme se úplně osvobodit od konzumní identity, ale můžeme se ji naučit ovládat. Ne kázáním proti konzumu, ale tím, že dětem ukážeme jiný rozměr bytí – prostor, kde si lze odpočinout od nároků každodenního života.

Nudit se sice nemusí být příjemné, ale odměna bývá hned za rohem.