Co děláte, když vaše děti odmítají večer spát?

Otázka

Už delší dobu se potýkáme s problémem s usínáním našeho tříletého syna. Když ho večer uložíme do postele, obvykle kolem 19.30 hodin, zdá se, že se mu prostě nechce spát. Děje se to alespoň třikrát týdně. Jsme z toho zoufalí, hodně křičíme, jsme vyčerpaní a také on je z toho nakonec nešťastný.

Já a můj manžel se poněkud stydíme za to, že ztrácíme nervy a dopouštíme, že se situace tak dramatizuje. Hodně jsme o tomto problému četli a pak jsme zkoušeli nejrůznější rady a metody v praxi, ale nic z toho nezabírá. Dětský lékař nám řekl, ať se uklidníme, že syn z toho časem vyroste. Ale pro nás to je opravdu velký problém. Už i ve školce si všimli, jak je syn ráno unavený, a obracejí se na nás s obavami a kritikou. Co můžeme dělat pro to, aby si náš syn osvojil zdravé spánkové návyky, než začne chodit do školy?

Odpověď Jespera Juula

Ó ano! Proč se jen dnešní děti nerodí se zabudovaným časovačem a s dálkovým ovládáním? Proč prostě „nefungují“, jak mají?

Než přejdu k vaší situaci, dovolte mi začít několika obecnými zkušenostmi, které by vám mohly ukázat směr.

Příčin, proč děti nechtějí chodit spát tak brzy, jak si dospělí přejí, může být celá řada. Tím hlavním je skutečnost, že děti jsou v tomto ohledu úplně stejné jako dospělí. Usínají a spí různými způsoby, v závislosti na tom, jak probíhal jejich den a čím jsou zrovna zaměstnány.

Každé dítě nesnáší, když k němu rodiče přistupují jako k „objektu“ nebo si z něj dělají „projekt“. Děti touží cítit se důležité a hodnotné. Potřebují, aby se rodiče upřímně zajímali o jejich existenci. Odmítají být dokonalé, stejně jako nechtějí být živoucím důkazem dokonalosti svých rodičů.

Osamělé děti

Někdy nebo často je rodinný život večer před spaním natolik stresující, že děti nemají čas na to, aby dostaly potřebnou výživu v podobě rodičovského zájmu, vědomé přítomnosti a opravdového kontaktu. Děti se cítí osamělé a na obtíž, takže se snaží zůstat vzhůru v naději, že se jim dostane toho, co jim chybí.

Rodiče si většinou nejsou jisti svou „vůdcovskou“ rolí, což v dětech vyvolává pocit nejistoty. Ta se často projevuje velmi náročným chováním, což jednoduše řečeno znamená: „Přál bych si, abyste se dokázali trochu uvolnit a byli si jistější sami sebou, abych vás mohl bez obav nechat rozhodovat o velkých věcech.“

Některé děti mají noční můry nebo nepříjemné sny, a proto se bojí usnout.

V obdobích, kdy vznikají konflikty mezi rodiči, jsou děti obzvláště citlivé a nejisté, bojí se a zároveň cítí za situaci v rodině odpovědnost. V takových obdobích spí špatně zpravidla celá rodina.

V dnešních rodinách vznikají konflikty především ve třech důležitých momentech: kolem jídla, před spaním a při ranním odchodu z domu. Konflikt je často stejný, jen se odehrává v různých situacích, zpravidla tehdy, kdy se tempo dětí výrazně liší od tempa rodičů a kdy všechny strany mají vysoké nároky na harmonii a soudržnost. Vnímání času dospělými je na míle vzdáleno tomu, jak ho vnímají menší děti. Pokud se dospělí nechtějí nechat dětmi inspirovat k tomu, aby zpomalili, nezbývá jim než se smířit s tím, že uplyne 67 let a spousta konfliktů, než se děti vzdají a přizpůsobí.

Můj pocit z vás jako rodičů je, že se snažíte podat dobrý „výkon“, a zdá se, že právě v době kolem spánku „skórujete“ příliš nízko. Problém spočívá v tom, že uspávaní se pro vás stalo něčím, co musíte provést – jakási povinnost –, a nikoliv čas pro přirozené setkání s dítětem a vzájemnou spolupráci vedoucí na jedné straně k naplnění potřeby spánku u dítěte a na straně druhé k naplnění potřeby vás rodičů na chvíli klidu bez synovy přítomnosti.

Navrhuji, abyste se pokusili vyjít synovi vstříc s úplně jiným přístupem: Udělejte si čas.

Vězte, že váš syn s vámi chce spolupracovat a že jeho spánek nemusí být pro vás projektem. Tu půlhodinu byste s ním měli strávit zejména kvůli sobě, a ne proto, abyste ho uspali. Měli byste ji využít k tomu, abyste ho lépe poznali, zjistili, co prožil během dne, co mu udělalo radost, a co pro něj naopak bylo náročné. Všímejte si toho, jak se vyvíjí jeho myšlení a vnitřní svět.

Ukládání dítěte do postele je pro zaneprázdněné rodiče darem, nikoli jen další povinností.

Když se vašemu synovi nedaří usnout, potřebuje vaše uznání, tj. potvrzení toho, že dnes má prostě s usínáním problém. Potřebuje také vaši empatii, tj. vaši schopnost a ochotu vcítit se do jeho situace:

Nemůžeš usnout?
Ne.
To se stává. Někdy i přesto, že jsme hodně unavení.
Nejde mi to, mami.
Ano, vidím. Napadá tě něco, o čem bychom si mohli povídat?

Jakýkoli pokus dítě poučit typu „Teď musíš spát, jinak budeš zítra ve školce unavený“ apod. mu usínání neulehčí, právě naopak, bude to pro něj ještě těžší, protože pocítí, že rodičům překáží a je jim na obtíž.