Jak se vypořádat s partnerovou nesnesitelnou dcerou?

Otázka

S mým partnerem máme úžasný vztah, těšíme se ze soužití a chceme se z něj těšit až do konce života. Ale má to jeden háček. Má desetiletou dceru, které říká „princezna“.

Vnímám ji jako negativní, protivnou, kritickou, hrubou, drzou, namyšlenou a často vyloženě nevychovanou. Její otec jí prakticky nikdy nenapomíná. Když už se rozhodne jí něco říct, tak si s ní o tom povídá, ale až poté, co se několik hodin chovala nepříjemně. Nikdy ji nezastaví hned. Cítím se velmi frustrovaná, protože když se sama pokusím zasáhnout, dostanu odmítavou reakci jak od otce, tak od dcery. A když to neudělám, tak mě ta negativní atmosféra kolem ní nakonec tak rozčílí, že pak reaguji podrážděně. Nemyslím si, že je „zlá“, podle mě je to dáno nedostatkem hranic ze strany otce a možná také přirozenou reakcí dítěte na nevlastního rodiče.

Myslím, že my dospělí bychom měli být schopni udělat něco pro to, aby se nám třem spolu žilo lépe. Můžete nám prosím pomoci? Nechci být zlá macecha, ale spíše kamarádka, která ji ráda pomůže, když bude potřeba!

S přáním být dobrou nevlastní matkou…

Odpověď Jespera Juula

Na druhém místě

Nevím, jestli vám mohu přímo pomoci, ale mohu se alespoň pokusit nastínit několik zásad pro „nevlastní rodiny“, jako je ta vaše.

Mnoho otčímů si postupem času vyzkoušelo, jaké to je, být na druhém místě v žebříčku popularity svého partnera, protože matky téměř vždy upřednostňují dítě nebo se v případě konfliktů stavějí na jeho stranu. S tím, jak se stále více otců aktivně zapojuje do života svých dětí, ženy zažívají totéž. Tendence „chránit“ dítě je instinktivní, přirozená a svým způsobem i moudrá, ale když se situace vyvíjí tak, jak popisujete, není ro přiměřené.

Nepíšete, jak dlouho spolu žijete. To hraje roli, protože dětem nad pět až šest let často trvá téměř právě tolik let, než přijmou nevlastní matku nebo otce za rodiče v tradičním slova smyslu. Veškerá výchova je v jistém smyslu manipulací, jejíž podmínky určují dospělí a děti dovolují nevlastním rodičům tuto roli převzít pouze tehdy, když si jsou jisté vzájemnou láskou, a to obvykle trvá nejméně pět let. Existují děti, které se s tím zdánlivě smíří rychleji, nicméně často se později ukáže, že se tak dělo proti jejich vůli. To nejlepší, co můžete jako nevlastní matka nebo nevlastní otec udělat, je zůstat věrní sami sobě, vlastním myšlenkám, pocitům a hodnotám, abyste se stali důvěryhodným dospělým – ale takovým, který se nesnaží změnit dítě, pouze vztah. Můžete říci, čeho se chcete nebo nechcete účastnit, ale nesmíte přitom zneužít svou moc k tomu, abyste dosáhli svého. Mnoho nevlastních rodičů si v průběhu let uvědomí, že právě takovýto přístup je mnohem efektivnější a vytváří lepší vztah s nevlastními dětmi, než když by si na rodiče jen „hráli“.

Souhlasit s nesouhlasem

V nevlastní rodině, jako je ta vaše, je zásadní přijímat nesouhlas a rozdílné názory partnerů na výchovu dítěte. Když spolu dospělí nesouhlasí, děti to nijak nepoškodí. Rodiče se musejí shodnut jedině na tom, že je zcela v pořádku se občas neshodnout. V opačném případě trpí všichni.

Jednou z obtíží, kterou ve vaší rodině vnímám, je role vaší nevlastní dcery jako „princezny“, zejména pokud je princeznou jak svého otce, tak i své biologické matky.

Princezny se téměř nikdy necítí dobře, ani samy se sebou, ani s ostatními lidmi, protože od svých rodičů nedostávají autentickou odezvu.

Může být příjemné sedět na piedestalu, ale netrvá dlouho, než pocítíte osamělost. Děti tuto osamělost nedokážou rozpoznat, protože si užívají pozitivní a obdivné pozornosti. Vždy jsou však frustrované, což se projevuje v jejich chování, které často kolísá mezi andělským, mrzutým a samolibým, jak popisujete. Pokud to byl status dítěte v biologické rodině, po rozvodu se obvykle ještě zesílí. Děje se tak proto, že se rodiče snaží kompenzovat bolest, kterou dítěti rozvodem způsobili, a proto se snaží dávat mu ještě více toho, co považují za dobré, správné a láskyplné. Noví partneři jsou tak často nuceni účastnit se destruktivní hry, proti které je těžké něco namítat, protože jsou rychle podezříváni ze žárlivosti nebo z toho, že nemají dítě rádi. To se přirozeně stává obtížnějším, pokud biologičtí rodiče přikládají velký význam tomu, aby dítě vychovávali stejným způsobem.

Konfrontujte ho

Osamělost (v rámci rodiny) je jednou z nejnakažlivějších věcí, jaké známe. Nyní se přenesla z vaší nevlastní dcery na vás, a proto si musíte s partnerem o svém vztahu vážně promluvit. Než tak učiníte, doporučuji nacvičit si, jak formulovat své dilema co nejjasněji a nejosobněji, abyste neskončili tím, že budete mluvit o dceři. Možná budete muset zdůraznit, že s ním potřebujete mluvit jako s partnerem, a ne jako s „otcem“. Jako s otcem si s ním můžete promluvit později (můžete mu případně ukázat tento článek, ale až poté, co se vám sám otevře a umožní vám vstoupit do svého vnitřního světa).

Je nesmírně důležité, aby se váš rozhovor stejně jako váš každodenní život netočil kolem toho, kdo je na čí straně. Pokud se má vaše rodina rozvinout v dobré místo pro všechny, dospělí musejí stát na straně celé rodiny.

Každý máme vlastní jedinečný způsob, jak vyjadřujeme lásku, a když se o něm diskutuje, stáváme se extrémně zranitelnými. Měli byste proto počítat s tím, že jde o proces, jenž bude pravděpodobně trvat nejméně rok, protože váš partner se bude cítit kritizován a napadán, i když tomu tak nebude. To je zcela normální proces i v biologických rodinách.

„Princové“ a „princezny“ mohou být nesmírně provokativní a iritující, může být docela otravné s nimi žít (a to bez ohledu na jejich věk!), a proto je důležité tu a tam napočítat do deseti a připomenout si, že nejhorší je to pro ně samé a že dělají totéž co všechny ostatní děti: spolupracují se svými rodiči.

Když se s malou holčičkou zachází asi tak po dva roky jako s princeznou, pak se jako princezna opravdu začne chovat. Nemá na výběr. Východiskem je, aby dospělí, kteří tvořili princeznin dvůr, se jako lidé stali mnohem čitelnějšími. Aby jí začali poskytovat skutečnou, lidskou a vřelou zpětnou vazbu a vedení. Její otec se musí naučit, že existují dva druhy tepla, které jsou stejně nezbytné a stejně hřejivé: teplo při tání a teplo na třecích plochách. Obojí je v každém blízkém vztahu stejně potřebné.