Autor: Jesper Juul

Když se díváte na televizi a váš pětiletý syn chce, abyste si s ním hráli, musíte se rozhodnout. Můžete mu říct ano, protože si s ním opravdu chcete hrát, nebo ne, protože se chcete raději dívat na televizi.

„Ne, Pavle, teď si s tebou hrát nebudu.“
„Proč ne?“
„Protože chci koukat na zprávy.“
„Ale… půjdem si spolu hrát?“
„Ne, teď ne!“
„Seš hloupý táta.“
„Ano, chápu, že si to myslíš. Ale tak to je, jsem, jaký jsem.“

Někdo by si mohl myslet, že jde o nepřijatelnou reakci, protože by se pak chudák chlapec mohl cítit odmítnutý. Avšak „cítit se odmítnutý“ je psychologický termín, který popisuje, co dítě zažívá, když jsou jeho rodiče trvale citově nepřístupní. Následkem tohoto chladu ze strany rodičů se děti cítí odmítnuté pokaždé, když jim někdo řekne ne.

Ve výše uvedeném příkladu není chlapec odstrčen citově chladným rodičem. Naopak táta mu laskavě a přátelsky sděluje, že si s ním nechce hrát, dokud neskončí zprávy. Chlapec se kvůli tomu může hněvat nebo být zklamaný, ale není na tom nic špatného. Pokud by bylo sdělení otce neosobní, jako v následujícím příkladu, vše by dopadlo mnohem hůř:

„Ne! Copak nevidíš, že se koukám na televizi?!“
„A proč si nechceš hrát?“
„Právě jsem ti to řekl. Jdi za mámou!“
„Ale… tati, prosím…“
„Řekl jsem ne! A zmlkni! Neslyším jediný slovo!“

Mnoha rodičům se takovýto rozhovor vůbec nelíbí, probouzí v nich staré vzpomínky. Proto raději volí zlatou střední cestu:

„Teď ne, broučku. Táta by se teď rád díval na zprávy, bude to jen chvilička.“
„Ale… půjdem si spolu hrát?“
„Jo, jasně, budem si spolu hrát, ale co kdyby sis teď hrál chviličku sám? Co ty na to, zlatíčko? Pak za tebou ihned přijedu, jo?“
„Ale… proč pořád koukáš na televizi?“
„Jakýpak pořád?“
„Ale… já si chci s tebou hrát! Hned!“
„Nemůžeš mě nechat chvíli odpočívat? Pak si s tebou budu hrát. Možná by ses mohl podívat po nějaký knížce. Vybereme z ní pak pohádku na dobrou noc a přečteme si ji, než půjdeš spát… No tak dobrá, jak si chceš hrát?“

To, co následuje po takovémto rozhovoru, s velkou pravděpodobností neskončí dobře, neboť otcovo sdělení bylo polovičaté. Ani jemu, ani jeho synovi se nedostalo to, co chtěli či potřebovali. Syn cítí frustraci z toho, že se mu s otcem nepodařilo navázat kvalitní kontakt. Otec je také frustrovaný, obětoval se, a přesto se synovi nezavděčil ani ho neudělal šťastným. Frustrované děti se nemohou harmonicky rozvíjet a frustrovaní rodiče setrvávají v defenzivě a neustále se cítí provinile.

Důstojnost a uspokojení, které pociťujeme, když za sebe převezmeme odpovědnost a když přijmeme, že ostatní mají právo udělat totéž, jsou přesně tím, čím nás osobní ne tak hřeje a naplňuje.

Pokud dětem říkáme osobní ne, brzy se naučí respektovat potřeby a hranice jiných lidí. Děti chtějí s rodiči spolupracovat, jen máloco by dělaly raději, a umějí je také plně respektovat. Zavedete-li ovšem místo toho přísná pravidla a omezující hranice nebo budete-li se odvolávat na věkový rozdíl či na tradiční zvyklosti, děti budou jejich platnost každou chvíli testovat – znovu a znovu. Když oba rodiče věří tomu, co říkají, a říkají to, čemu věří, je to ten nejcennější a nejtrvalejší dar, jaký kdy můžeme svým dětem dát.