Když malé děti jedí tak, že polovina jídla skončí na zemi, nepřekvapí to jen prarodiče. Co s tím?

„To chování u stolu opravdu není dobré…“

Jedna čtenářka píše:

Narodila jsem se v roce 1945 a myslím si, že chování mých vnoučat u stolu opravdu není dobré. Mému vnukovi je 15 měsíců.

Už od malička dostává jídlo do misky a rodiče ho téměř povzbuzují, aby se v něm hrabal rukama. Za chvíli je celý od hlavy až k patě od rýže, omáčky nebo kaše. Jídlo je všude – ve vlasech, na oblečení a podlaha vypadá, jako by někdo vysypal odpadkový koš.

Nedávno měl lasagne. Ani je neochutnal a hned je hodil na zem. Pak dostal bramborovou kaši s omáčkou – i ta skončila na zemi. Nakonec dostal obložený chléb. Většina opět skončila na podlaze.

Nikdo mu v žádném okamžiku nevysvětlil, že jídlo se na zem neháže. Podle mého názoru by už 15měsíční dítě mělo rozumět slovu „ne“.

Když rodičům navrhnu, aby ještě chvíli počkali, než se jemná motorika vnuka zlepší, odmítnou mě. Říkají, že dítě si má jídlo osahat a zkoumat jeho strukturu.

Vím, že podobnou zkušenost má mnoho prarodičů. Jsem staromódní?

Odpověď Jespera Juula

Máte pravdu – tuto i jiné frustrující zkušenosti sdílí mnoho prarodičů. Nejde přitom jen o stolování nebo stravovací návyky.

Dobré jídlo je takové, u kterého se dobře cítí všichni u stolu – včetně prarodičů.

V popsané situaci jste řekla, co si myslíte. Více dělat nemůžete ani byste neměla. Někdy musí prarodiče trpělivě čekat, až budou požádáni o radu.

Váš syn a snacha se něco naučili o dětech a jídle: že je pro děti důležité poznávat strukturu jídla. To se ale týká vztahu dítěte k jídlu – nikoli vztahu rodičů k dítěti. A ten je mnohem důležitější.

Děti potřebují vedení

Rodiče s vámi nemusí souhlasit. To ale neznamená, že je baví klečet na zemi a uklízet. Jen zřejmě nevědí, jak situaci řešit jinak, protože jsou přesvědčeni, že dělají správnou věc.

Pokud 15měsíční dítě jí tak, jak popisujete, potřebuje ještě čas ve vývoji. Především ale zatím nedostalo vedení od rodičů.

Děti jsou velmi rozdílné a vyvíjejí se různě. Některé házejí jídlo na zem už v osmi měsících, jiné v tom věku bez problémů jedí lžičkou.

Děti se učí dvěma způsoby

Děti se učí buď skrze nabízené vedení, nebo pozorováním a napodobováním dospělých kolem sebe.

Záměrně používám slovo „vedení“ místo „výchova“, protože výchova učení spíše znemožňuje – nebo alespoň zpomaluje.

Když má dítě hlad, ale jídlo končí na podlaze, potřebuje vedení. To znamená ukázat mu, jak si dát jídlo do úst, aby skončilo v bříšku.

Vedení vychází z přirozené touhy dítěte něco dělat a napodobovat.

Vedení vyjadřuje hodnoty rodičů

Vedení odráží hodnoty a normy rodičů. Pokud je formulují jasně a laskavě, dítě bude spolupracovat, jakmile toho bude schopné.

Děti potřebují vedení, ne výchovu

Výchova naproti tomu vyjadřuje jen domnělý nárok rodičů na určité chování.

Váš vnuk od rodičů vedení nedostává. Pravděpodobně proto, že rodiče mají pocit, že by mu něco vzali, co považují za důležité.

Nevidí jinou možnost než svůj současný přístup – a výsledkem je, že nedělají nic. To je škoda, protože tím dítě ztrácí.

„Nehody“ je nejlepší ignorovat

Čím více pozornosti děti dostávají, když jim jídlo padá na zem, tím častěji se to bude opakovat.

Pozornost vede k opakování. Často se z toho stane frustrující hra – přesně jak popisujete.

Pomáhá „nehody“ ignorovat nebo je krátce a vlídně okomentovat a pak se vrátit ke svému jídlu a rozhovoru s dospělými.

Jak „fungují“ rodiče

Rodiče vašich vnoučat se chovají jako mnoho dnešních rodičů. Někteří radí nastavovat hranice nebo zavádět pevná pravidla u stolu.

Já si ale myslím, že důležitější je, aby rodiče byli autentičtí a setkávali se se svými dětmi jako skuteční lidé.

Je důležité znát své hranice a to, co nám je příjemné nebo nepříjemné – jak na racionální, tak emoční úrovni.

Děti totiž nepotřebují zkoumat jen strukturu jídla, ale i „strukturu“ svých rodičů.

Závěrem

Děti se učí nejen z toho, co jim říkáme, ale především z toho, jak s nimi jsme. A právě v každodenních situacích – třeba u jídla – se tento vztah tvoří nejvíc.