Sourozenecká žárlivost

Sourozenecká žárlivost

Jesper Juul odpovídá na dotazy rodičů

Nové miminko je na cestě. Lze předejít žárlivosti starších sourozenců?

Otázka

Máme osmnáctiměsíčního syna, který působí šťastně a spokojeně. V jeslích prospívá, dobře vychází s ostatními dětmi a má hezký vztah se mnou i se svým tatínkem. Jsem v očekávání a už za pár měsíců porodím druhé dítě – také chlapečka. Můžeme jako rodiče udělat něco pro to, aby měly naše děti dobrý a harmonický vztah bez žárlivosti a nepřátelství? Můj bratr, který je o dva roky starší než já, velmi žárlil, když jsem se narodila. Již od začátku se mě chtěl zbavit. Přetrvávalo to po celé mé dětství a dospívání. Dodnes máme poněkud napjatý vztah.

Vím, že tento problém není ojedinělý. Zajímá mě však, zda je možné sourozenecké žárlivosti předcházet, ještě než se miminko narodí. Snažíme se staršího syna na příchod brášky připravit, ale nejsme si jistí, nakolik to chápe. Rád se mazlí s mým bříškem, ukazuje na něj a říká „miminko“. Jeho zájem o ostatní miminka je také velký. Jakmile je nějaké nablízku, tahá mě k němu a chce si ho prohlédnout. Pak ho jemně pohladí po tváři a přitulí se k němu. Situace tedy vypadá slibně. Také se nezdá, že by žárlil, když si já nebo jeho tatínek na chvíli pochováme jiné děťátko. Jistě to všechno může být docela jinak s miminkem, které u nás bude napořád. Jaké reakce můžeme od staršího synka očekávat? Můžeme mu nějak pomoci k tomu, aby vnímal příchod malého brášky jako něco pozitivního a obohacujícího – a ne jako hrozbu?

Odpověď Jespera Juula

Je mi potěšením číst vaše úvahy, nacházím v nich dvě ústřední témata. První se týká důležitého rozdílu mezi „přáním“ a „projektem“. Je normální, že rodiče mají ve vztahu ke svým dětem různá přání. Mohou si například přát, aby měli harmonické sourozenecké vztahy, aby byly šťastné, měly spoustu kamarádů a dosáhly lepšího vzdělání než oni sami. Tato přání jsou legitimní, ale neměla by se proměnit v „rodičovský projekt“. Když se tak stane, dětem se nevede dobře.

Dalším důležitým tématem je to, čemu říkáme „sourozenecká žárlivost“, což je podle mých zkušeností psychologický mýtus. Málokdy se vyskytuje ve své čisté podobě, ale spouští se, když jeden nebo oba rodiče upřednostňují jedno dítě před druhým. Jinými slovy, když dítě cítí, že rodiče milují druhé dítě více než jeho. Když k tomu dojde, děti reagují stejně silně jako dospělí. To, čemu říkáme sourozenecká žárlivost, nemá v 95 procentech případů se žárlivostí nic společného, přestože v sobě zahrnuje stejný koktejl emocí: ztrátu, hněv, smutek a pocit, že nejsem dost dobrý.

Smíšené pocity

Když dítě dostane bratříčka nebo sestřičku, je to smíšený pocit. Na jednu stranu dítě spolupracuje s rodiči, kamarády, školkou a zbytkem rodiny a společně s nimi se těší na příchod nového človíčka. Na druhou stranu na něj dospělí vyvíjejí obrovský tlak, aby pociťovalo radost a vzrušení stejně jako oni. Dítě pak dělá vše pro to, aby tomu dostálo. Ale v okamžiku, kdy se miminko stává fyzickou realitou, se rodina radikálně mění – a nejstarší dítě prožívá ztrátu. Přichází o padesát procent všeho, co doteď mělo. Bylo zvyklé, že rodiče okamžitě reagují na jeho potřeby a frustrace. Teď najednou musí čekat, protože potřeby miminka jsou na prvním místě. Ztrácí plnou pozornost rodičů, na kterou bylo zvyklé. Nyní je nuceno se o ni dělit s novým členem rodiny, kterého (zatím) nemá důvod milovat.

Po porodu zpravidla přichází na návštěvu celá rodina. Miminku se dostává devadesát procent pozornosti. Deset procent, která zbydou pro nejstaršího, má často podobu výroků typu: „No není bráška hezoučký?“ Tak to prostě je a není na tom nic špatného. Pokud se však během následujících týdnů a měsíců začnou u staršího dítěte objevovat různé formy agresivního chování namířené vůči miminku – nebo pokud se vší vážností navrhuje vrátit ho do porodnice –, odráží to skutečnost, že mu něco důležitého chybí. Jde o nepřítomnost rodičů. Ti si potřebuji uvědomit, že jejich nejstarší dítě utrpělo velkou ztrátu. Také by měli uznat smutek a hněv jako důležité a cenné emoce a přizvat je do rodinného života.

Nová žena!

Pokud chcete porozumět tomu, jak se cítí jedenapůlleté dítě po narození mladšího sourozence, stačí si představit, že váš partner jednoho dne přjde domů a oznámí vám, že se zamiloval do jiné ženy. Říká, že vás i nadále vroucně miluje, přesto jasně prohlásí, že jeho nová žena se k vám odedneška nastěhuje a stává se plnohodnotným členem vaší rodiny. Byla by to pro vás zajisté obrovská emocionální výzva. Většina dospělých by za daných okolností reagovala mnohem hůře, než většina dětí reaguje na příchod nového sourozence.

Péče o nejstaršího proto musí zahrnovat rodičovskou pozornost a empatii. Rodiče potřebují rozpoznat smíšené pocity dítěte, pomoci mu je vyjádřit slovy a přijmout je jako důležité „členy“ současného citového života rodiny. Pomáhá také, když jsou dospělí dostatečně upřímní, aby rozpoznali své vlastní smíšené pocity a odvážili se je vyjádřit, když jsou potřeby miminka příliš velké a oni se cítí vyčerpaní. Láska mezi lidmi má mnoho odstínů a sestává z celé škály emocí. A nikdy se z ní nesmí stát povinnost – ani mezi sourozenci. Životu nelze zabránit. Lze ho pouze žít.

Pokud se smíšené pocity staršího bratra promění ve fyzické činy, které by mohly miminku ublížit, je třeba jim samozřejmě zabránit. Zároveň je však důležité na dítě reagovat slovy, která ho uznávají, jako například: „Vidím, že tě teď štve, ale nechci, abys ho bil ani tahal za vlasy. Pojď ke mně, udělejme si chviličku čas jen pro sebe.“