Je můj muž špatným vzorem pro naše děti, nebo je to jen hravý otec? Odpověď není jednoznačná.

Otázka

Řeším těžké dilema. Můj muž je blázen do válečných počítačových her a já se stále více obávám, jaký vliv to může mít na našeho pětiletého chlapce a téměř dvouletou holčičku. Tatínek sedí každý večer u počítače nejméně tři až čtyři hodiny (často i více) a hraje hry, které simulují válku, například Battlefield, Black Hawk Down apod., v nichž se střílí a zabíjí.

Počítač je už několik let v oddělené místnosti a já jsem přiměla manžela nosit sluchátka, abychom neslyšeli všechny ty válečné zvuky. Také jsem se snažila zařídit, aby nehrál, když jsou děti vzhůru. Muž to ale dodržuje čím dále méně, zejména o víkendech se mu to moc nedaří. Přijde mi, že si vůbec neuvědomuje, jak to může našim dětem škodit. Nebo je jeho potřeba hrát tak silná a pohltí ho natolik, že ho nic jiného nezajímá. Snažím se před tím děti co nejvíc chránit, ale obzvláště náš syn je velmi bystrý a vnímá toho mnohem víc, než si my dospělí dokážeme představit.

Nedávno jsem slyšela, jak si můj syn povídal s babičkou o tom, že tatínek hraje bezva střílečky. Se mnou o tom nikdy nemluví.

Zajímá mně, co o tom soudíte. Věřím, že nejsme jediná rodina, která se s podobným problémem potýká. Uvědomuji si, že můj muž je na těchto hrách do jisté míry závislý, ale pořád si myslím, že je to lepší než alkohol nebo něco podobného. Vždycky se o počítače zajímal, takže jsem tato rizika mohla předvídat, když jsem si ho brala. Ráda bych věděla, zda můžu v tomto směru ještě něco udělat pro dobrý vývoj našich dětí. Jak podle Vás může mužovo hraní násilných her ovlivnit našeho syna (a později i dceru)?

Odpověď Jespera Juula

Když čtu Váš příběh, jako první mě napadá, že bych potřeboval lépe poznat Vašeho manžela. Rád bych zjistil, zda je to jen nezralý chlapec, který by si nejraději vytvořil rodinu v kyberprostoru, nebo zda je to dospělý a zralý muž s velkou vášní pro počítačové hry. Kladu si tuto otázku, protože z dlouhodobého hlediska to Vaše děti ovlivní mnohem víc než typ her, které hraje.

Jako další mě napadá otázka, kolik různých pocitů a obav házíte společně do jednoho pytle a prezentujete jako obavy o své děti. Pokud je Vaše každodenní realita taková, že se cítíte spíše jako svobodná matka se dvěma dětmi, pak je pravděpodobně mezi Vámi a Vaším manželem spousta nelibosti, frustrace a stesku, které se v první řadě netýkají dětí. Ptám se proto, že pro matky je často snazší mluvit jménem svých dětí než mluvit samy za sebe. Výsledkem je, že důležitá témata, která vyvstávají v partnerském vztahu a která je nevyhnutelně potřeba řešit, ve finále skončí v jednom pytli s obavami o děti a zcela zaniknou v diskusi o tom, co je nebo není pro děti dobré. Z dlouhodobého hlediska to také Vaše děti ovlivní mnohem více než válečné hry, které Váš manžel hraje.

Pojetí mužů a otců jako nedílné součásti pečujícího a citového života rodiny je z historického hlediska poměrně nové. Většina mužů trávila v minulosti celé dny činnostmi, které s rodinou vůbec nesouvisely – a to i po narození dětí. Někteří se zavírali ve sklepě a opravovali motorky, jiní chodili na lov, další vysedávali v kavárně, zahradničili, dívali se na televizi apod. A jejich synové, když dospěli, dělali totéž. Někteří proto, aby unikli výčitkám a stížnostem svých manželek, jiní proto, že byli pro svůj koníček skutečně zapálení.

Mnoho mužů, které jsme dříve považovali za „pilíře společnosti“, zasvětili celý život studiu dějin velkých válek, četli knihy generálů o válečných strategiích a taktice a trávili večer co večer ve svém oblíbeném křesle v obývacím pokoji mimo dosah emocí, citově zcela nedostupní. I jejich manželky se utěšovaly tím, že alespoň nepijí. Možná ještě nejsme připraveni přiznat válečným videohrám stejný kulturní status jako válečné četbě. A možná si ho ani nezaslouží?

Pro děti je v mnoha ohledech vzácným darem mít otce, který je prvních dvanáct či třináct let jejich života sám „velkým dítětem“ – pokud si s nimi ovšem také hraje! Avšak nejpozději v pubertě nastanou komplikace, jelikož zejména synům začne chybět potřebný mužský vzor – dobrý příklad toho, co to znamená, být zralým mužem, a ne jen velkým klukem, který si hraje na dospělého. Mnozí však tento problém překonají a najdou si vzory a mentory mimo rodinu.

Myslím, že Vaše rodina nejvíce potřebuje, abyste si s manželem o činnosti, které věnuje tolik času, vážně promluvili. Zdá se, že ve Vaší situaci nelze držet počítačové hry zcela mimo rodinu a dosah dětí. Zejména Váš syn bude ještě několik let ochoten udělat cokoli, jen aby byl s otcem a byl jako on. A třeba si to syn vyzkouší a zhruba po měsíci dojde k závěru, že dětství je příliš krátké a vzrušující na to, aby ho strávil před obrazovkou počítače. I synové lovců velké zvěře se stávají vegetariány!

Pro Vaše děti je zcela zásadní, aby si koníček jejich otce našel ve Vaší rodině své místo. Neměla byste žít se strachem, jak hry ovlivní Vaše děti, a Váš muž by neměl žít se ženou, která si myslí, že je pro jejich děti nebezpečný. Jinými slovy, vy dva byste to měli vyřešit a brát přitom sebe i toho druhého vážně.

Tento rozhovor, který může klidně trvat půl roku, se v zásadě neliší od rozhovoru, jaký vedou rodiče v situaci, když jeden z nich je doma natolik nepřítomný (například kvůli práci), že citové potřeby jejich dětí nejsou uspokojeny. Rozdíl mezi opuštěním rodiny kvůli úspěšné profesní či sportovní kariéře a opuštěním rodiny kvůli vášni pro počítačové hry je čistě morální.

Některé výzkumy naznačují, že válečné hry jsou „nebezpečné“ pro děti všech věkových kategorií. Zda je to způsobeno obsahem těchto her, nebo podněty, o něž děti při hraní přicházejí, však zatím není zodpovězeno. Nejsem v této oblasti odborník, ale myslím si, že jedním z rozhodujících faktorů je to, zda vášeň Vašeho muže pro tyto hry má, či nemá charakter úniku od reality. Pokud to pro něj jistou formu úniku představuje, pak to je „nebezpečné“ pro všechny strany, podobně jako alkoholismus, závislost na hazardních hrách a jiné, a tudíž vážnou zátěží pro rodinu postiženého.

A co je nejdůležitější, všechny formy závislosti jsou podvodem na těch, kteří závislého člověka milují. Ten lže sám sobě a tím i svým nejbližším. Ztrácí schopnost být přítomen. Tento mechanismus je pro děti obzvláště obtížné rozpoznat. Rychle skončí u toho, že obviňují samy sebe a odpovědnost za to, že jejich vztah s dospělým nefunguje, berou na sebe.

Vaše rodina má všechny důvody k tomu, abyste vypnuli počítač a vyložili karty na stůl, abyste vy dva dospělí viděli rozdíly mezi rodinou, kterou si každý z vás přeje mít, a tou, kterou skutečně máte.