Autor: Walter Schmidt

Uvolněně proplouvat bouřlivými časy je velké umění. Jesper Juul, dánský rodinný terapeut a autor řady knih o výchově, by z rodičů v tomto smyslu rád udělal umělce. Je to těžké už proto, že uvolněnost není obvyklou rodičovskou reakcí, když to s dětmi – v případě dcer to obvykle nastává dříve než u synů – „začne být těžké“, jak se s oblibou říká.
„Ve věku kolem dvanácti let už děti nevychováte,“ píše Jesper Juul ve své nové knize Puberta – když je na výchovu pozdě. Uvolněně v bouřlivé době. „Děti nám to ostatně samy říkají, ale my to většinou nevnímáme.“ Zpočátku to podle něj ještě vyjadřují „značně diplomaticky, ale když jim nerozumíme, musejí přidat na hlasitosti, někdy pořádně. Anebo mluví tělem.“

„Úplně jiná planeta“

Jesper Juul se narodil roku 1948 ve Vordingborgu. Srovná-li svět, jaký byl, když mu bylo patnáct, se světem dnešních patnáctiletých, připadá mu, „jako by se ocitl na úplně jiné planetě“. Dospělí tehdy požadovali od dětí hlavně jedno: „Aby byly poslušné.“ To však podle něj rozhodně není recept pro 21. století.

Co dělat, když se rodiče a děti ocitnou v klinči? Juul si rád pomáhá boxerským výrazivem, pro roli, kterou by podle něj měli zastávat rodiče pubertálních dětí, používá označení „sparingpartner“. Říká, že sparingpartner poskytuje „maximální odpor a napáchá minimální škody“.

Je přesvědčen, že pro teenagery je velmi důležité, co si jejich rodiče myslí. „Devětadevadesát procent mladistvých to bere nesmírně vážně, pokud se tedy rodiče v prvních letech jejich života alespoň trochu kvalifikovali.“ Mladí to ovšem přiznají jen výjimečně, „musejí si zachovat tvář“. To však neznamená, že „rodičovské názory nemají žádný vliv“. Rozhodující je v tomto ohledu kvalita vztahu, který se mezi nimi a rodiči vytvořil během prvních třinácti let jejich života. „Na tomto základu spočívá úplně všechno.“

Rodiče by se podle Juula měli za všech okolností snažit být rodiči – a ne třeba nejlepšími kamarády. „Mnozí rodiče by rádi vybudovali něco na způsob dospělého přátelství,“ píše terapeut. Jenomže „na maminku či tatínka“ si nejde jenom hrát, brání to skutečnému kontaktu s dětmi.

Jak to tedy mají rodiče dělat správně? „Vůbec nijak,“ odpovídá Juul. „Žádné správně neexistuje. Můžeme se ale rozhodnout, co vlastně chceme.“ Rodiče by se podle něj měli sami sebe zeptat: „Chci svoje děti milovat, nebo chci být u svých dětí oblíbený?“ Oboje najednou většinou nejde. Děti potřebují především v prvních deseti až dvanácti letech života určitá pravidla, ale je nutné „jim je zprostředkovat rozumně – namístě nejsou ani varovně zdvižené ukazováčky, ani neustálá kontrola a tresty“.

Jenomže co je rozumné? I tady záleží na způsobu podání – a na vlastním příkladu. „Tón a chování, které rodiče v tomto období praktikují, mají zásadní vliv na to, jak se děti později budou stavět vůči pravidlům,“ vysvětluje Juul. Ostrý tón a rozkazy podle něj často způsobí, že se děti začnou chovat vzdorovitě a stanou se z nich přesvědčiví lháři. „Na druhou stranu může lhostejná a nedbalá domácnost v dětech vzbudit pocit, že rodičům na nich vůbec nezáleží.“

O trestech si Jesper Juul, který s rodinami pracuje už třicet pět let, nemyslí takřka nic dobrého. Podle něj patří „do kategorie týrání a z dlouhodobého hlediska jsou zcela neúčinné“. Snaha být dětem sparingpartnerem je naproti tomu „nejplodnější a nejefektivnější metodou, jak mít na děti zdravý vliv“.

Matky a otcové by se měli opakovaně ptát sami sebe, proč jednají a mluví tak, jak jednají a mluví, a ne jinak. „Jde o to, že chci svému dítěti pomoct, nebo vylepšit svůj obraz?“ Rodiče prý nezřídka podřizují chování vůči dětem tomu, aby utišili vlastní svědomí – lhostejno, zda je to v dané chvíli pro jejich děti to nejlepší, nebo ne.

Zpětná vazba

Jesper Juul doporučuje, aby si rodiče čas od času vyžádali od dětí zpětnou vazbu. Někdy je třeba se zeptat: „Snažím se tě podpořit. Zamlouvá se ti to?“ Doporučuje otcům a matkám, aby děti povzbuzovali k větší osobní odpovědnosti, namísto aby je neustále kontrolovali a pečovali o ně. A stěžuje si na hyperaktivitu řady rodičů, která má nevyhnutelně za následek nedostatek aktivity na straně dětí.

Rodinný terapeut shrnuje: „V pubertě, tedy od nějakých dvanácti, třinácti, čtrnácti let od nás děti potřebují v zásadě pouze jedno: Potřebují vědět, že mají na světě minimálně jednu dvě osoby, které je skutečně berou takové, jaké jsou.“