Záleží jen na nás, zda si Vánoce užijeme, nebo ne. Náš vnitřní i vnější vánoční klid však závisí na naší schopnosti být přítomen v daném okamžiku. Pokud nejsme přítomni, je to na škodu, i děti to vycítí. Obzvláště během Vánoc musíme otevřít svá srdce a dát prostor lásce, přijetí a respektu k odlišnostem těch druhých. Poselstvím Vánoc je mír mezi lidmi. Pokud to budeme mít na paměti, naše Vánoce budou šťastné a veselé.

Pořád čekám na lékaře nebo terapeuta, který by měl odvahu říct rodičům, v jakém katastrofálním měřítku ovlivňují sebepojetí svých dětí svou snahou o dokonalý život. Děti přejímají tuto posedlost a už jako pětileté se zabývají tím, jak jsou tlusté, hloupé, škaredé a málo cool, namísto aby byly veselé, spokojené a cítily se bezpečně.

Elektronické přístroje považuji dnes již za „členy rodiny“. Strhávají na sebe velkou pozornost a nezdravě zasahují do rodinné kultury a láskyplných vztahů mezi dospělými, sourozenci a rodiči s dětmi.

Většina dětí a mladistvých, jimž se dnes připisují různé poruchy chování, trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Podstatnou část těchto dětí a mladistvých traumatizovalo destruktivní chování jejich rodičů před rozvodem, v jeho průběhu a po rozvodu.

Uvolněně proplouvat bouřlivými časy je velké umění. Jesper Juul, dánský rodinný terapeut a autor řady knih o výchově, by z rodičů v tomto smyslu rád udělal umělce. Je to těžké už proto, že uvolněnost není obvyklou rodičovskou reakcí, když to s dětmi – v případě dcer to obvykle nastává dříve než u synů – „začne být těžké“, jak se s oblibou říká.

V posledních deseti letech se věnuje velká pozornost dětem, které ve školách a na sociálních sítích šikanují jiné děti. Základní chybou většiny opatření proti šikaně je předpoklad, že se rodí v dětské hlavě, což není pravda. Jistě, děti umějí být vůči sobě kruté a ošklivé, ale to, zda se to děje, závisí pouze na vedení dospělých.

Není pochyb o tom, že každý z nás se rodí s jinou povahou. Někteří z nás jsou přemýšliví a zdrženliví, někteří energičtí a průbojní, jiní zas agresivní – říkám jim „válečníci“. Zdá se, že „válečníci“ pohlížejí na každou výzvu nebo překážku jako na něco, s čím musejí ze všech sil bojovat.

Odborníci nám tvrdili, že dětem neprospívá, když jim matka a otec říkají něco jiného. Zdůvodňovali to tím, že většina interakcí mezi rodiči a dětmi jsou neustálé probíhající mocenské boje, a proto rodiče musejí své síly spojit a před dětmi vždy vystupovat jednotně. Dětem rozhodně nebylo dovoleno tyto boje vyhrát. Dnes na to pohlížíme jinak.