Autor: Jesper Juul

Tento článek je inspirován průzkumem dánské televize z jara 2016, kterého se zúčastnilo 1600 dětí ve věku kolem třinácti let a podobná skupina rodičů. Stejně jako mnoha dalších odborníků se i mě stovky rodičů ptají na to, jak používání chytrých telefonů a tabletů ovlivňuje sociální dovednosti dětí a vývoj jejich mozku. Vzhledem k tomu, že neurovědci z různých zemí publikují na toto téma extrémně odlišné výsledky, názory a doporučení, vycházím z vlastních odborných znalostí, především z těch týkajících se kvality rodinných vztahů. K napsání tohoto článku mě inspirovala ohromující shoda v myšlenkách a zkušenostech těchto dánských mladých lidí a jejich rodičů. Elektronické přístroje považuji dnes již za „členy rodiny“. Strhávají na sebe velkou pozornost a nezdravě zasahují do rodinné kultury a láskyplných vztahů mezi dospělými, sourozenci a rodiči s dětmi.

Z průzkumu vyplynulo, že většině školáků chybí kontakt s rodiči. Chtěli by s nimi trávit více nepřerušovaného společného času. Rodiče těchto dětí to vnímají úplně stejně. Také si přejí trávit více času se svými dětmi. Jsem přesvědčen, že stejnou vzájemnou odpověď bychom dostali i od partnerů. Tento průzkum byl dobře načasován, protože se blížíme k bodu v historii, kdy většina mladých dospělých už nebude schopna srovnávat rodinu a své zkušenosti s rodinným životem před nástupem chytrých telefonů a po něm.

Z řady důvodů je většina dospělých přesvědčena, že jejich život musí odpovídat tempu jejich e-mailů, zpráv, příspěvků a esemesek. Zaměstnavatelé, přátelé a obchodní partneři s potěšením očekávají, že jim jsme k dispozici 24 hodin denně sedm dnů v týdnu. Totéž platí i pro děti a jejich sociální kontakty. Jde o natolik závažný problém, že je nezbytné, abychom začali měnit svůj postoj.

Vztahy mezi dospělými

Většina dospělých ještě před deseti lety vnímala používání mobilních telefonů během osobních setkání, randění nebo společného jídla jako rušivý, frustrující a nezdvořilý prvek. Dnes již tomu tak není, a pokud přece, většina lidí mladších padesáti let se to bojí komentovat. Nechtějí být nepopulární a nemoderní.

Jakýkoli blízký přátelský nebo jiný vztah založený na lásce potřebuje kontinuitu a ničím nerušený společně trávený čas, aby se upevnil a rozvinul všechny své kvality a sílu – stejně jako rostliny potřebují hnojivo. To není nic nového. Od párů, které spolu žijí sedm let a více, víme, jak odcizeně, osaměle, nešťastně a frustrovaně se cítí, když ve svém vztahu zažívají takovéto společné bytí pouze v obdobích krize nebo jiných problémů v rodině. Ještě horší je situace u párů, u kterých nedochází ani k těmto „společným krizovým chvilkám“ nebo jsou příliš krátké a zaměřené jen na hledání řešení. V této fázi pociťují oba partneři velkou prázdnotu a postrádají smysl jejich vztahu. Říkají, že dobře fungují při plnění povinností, ale nežijí v pravém slova smyslu, spíše přežívají.

Nezáleží na tom, co způsobuje nedostatek kontinuity a ničím nerušeného společného bytí. Před příchodem chytrých telefonů to mohla být televize nebo stres spojený s prací, perfekcionismus, povinnosti mimo rodinu, koníčky a jiné. Tohle všechno – včetně dnešních chytrých telefonů a tabletů – není skutečnou příčinou, která vede ke ztrátě vzájemné blízkosti a smyslu našich blízkých vztahů. Skutečná příčina tkví v naší mysli. A to je dobrá zpráva, protože jsme schopni věci změnit, pokud sami chceme, nehledě na to, co chtějí ostatní. Právě to se daří párům, kde jeden nebo oba trpí rakovinou nebo je jejich život a životní styl jinak ohrožen nebo ho nelze udržet. Žít s vidinou blízké smrti nás často nutí začít dělat inteligentnější rozhodnutí.

Vztahy mezi rodiči a dětmi

Zde je malý příklad toho, co se stále častěji odehrává během těch několika málo hodin denně, které děti tráví se svými rodiči: chtějí se rodičů na něco zeptat, něco jim říct nebo reagovat na něco, co rodiče právě řekli. A velmi často se jim dostává odpovědi: „Promiň, miláčku, tohle musím vzít,“ nebo: „Promiň, ale právě jsem dostal/a esemesku z práce a musím na ni odepsat… bude to minutka, slibuji!“ nebo: „Můžeš prosím chviličku počkat? Musím ještě…“ nebo: „Ach, moc se omlouvám, zapomněl/a jsem to vypnout a teď to musím vzít.“

Z krátkodobého hlediska takovéto chování děti frustruje. Na rozdíl od toho, co si mnozí dospělí myslí, děti se „necítí odmítnuté“. Žádný takový pocit neexistuje. Když dospělí řeknou, že se cítí odmítnuti, je to proto, že cítí něco, co je nutí myslet si, že byli odmítnuti. Děti své emoce nezpracovávají tak intelektuálně. Když je rodiče odmítnou, jednoduše se cítí smutné, zklamané nebo nahněvané. A také, jak už je to u dětí zvykem, začnou s rodičovským chováním kooperovat a přizpůsobí se mu. Nejprve rezignují a doufají, nakonec se vzdají a přestanou se snažit. Kolem tří let začnou chování dospělých kopírovat a soustředit se na vlastní obrazovky – tedy na tablety, televizi a později také na vlastní chytré telefony.

Když děti z uvedeného průzkumu tvrdí, že jim jejich rodiče „chybějí“, míchá se v nich několik různých emocí a zkušeností, které významně formují jejich osobnost:

Cítím se bezmocný

Cítí se bezmocné, protože mnoho zážitků a emocí, které by rádi se svými rodiči sdíleli, nelze vyjádřit v časovém stresu. Vyžadují pocit bezpečí, blízkosti, důvěrnosti a skutečnou empatii. I když se v této rané fázi cítí bezmocně, stále věří, že jejich rodiče vědí všechno nejlépe, a následují jejich vedení.

Jsem zmatený

Pokaždé, když rodič přeruší kontakt s dítětem, třeba jen na minutu nebo dvě, dětská mysl se zatoulá jinam a tok myšlenek se přeruší. Výsledkem je špatná „krátkodobá paměť“. To rodiče frustruje a vede je k domněnce, že přece nemohlo jít o nic důležitého. Pocit „jsem zmatený“ tím přerůstá v pocit „jsem hloupý“.

Nemohu vám věřit

Dítě velice brzy pochopí, že pro své rodiče není tím nejdůležitějším a že se vždy najde něco, co pro ně má větší prioritu než ono samo. To narušuje jeho rozvíjející se a křehké sebepojetí a utvrzuje ho to v tom, že pro své rodiče není dost hodnotné. A právě to je pro něj zásadní, a proto ho to zároveň i nejvíce zraňuje. Bez ohledu na to, kolikrát rodič dítěti posléze řekne omluvné „mám tě rád“ a kolik nadějí v něm svými sliby vzbudí (například: „Všechno ti vynahradím“), škoda byla napáchána. Malé děti vždy věří slovům svých rodičů, což je s jistotou vede k tomu, aby zpochybňovaly své vlastní emoce a jejich již tak narušené sebepojetí utrpí další ránu.

Jsem osamělý

Po celou dobu deseti- až dvanáctiletého procesu učení se děti cítí osamělé pokaždé, když jejich rodiče upřednostní svůj chytrý telefon. Mnoho dětí pociťuje tuto osamělost velice silně i v jiných sociálních vztazích. Nejčastějším důsledkem, který sledujeme u dětí ještě před obdobím puberty, je ztráta důvěry a naděje, že si nějaký dospělý najde čas, aby jim naslouchal a pomohl jim zjistit, jaké jsou a kdo vlastně jsou. V období puberty se pak děti z rodinného života stáhnou a hledají blízkost, uznání a porozumění jinde, velmi často i na sociálních internetových platformách. Z tísňových linek pomoci pro děti od šesti do šestnácti let víme, že mnoho dětí dospělo k závěru, že jejich rodiče prostě nemají čas na to, aby si s nimi společně sedli a promluvili si. Nemusí to být nutně objektivní pravda, ale je to jejich zkušenost, jak ji vnímají ony samy.

Mladí dospělí

Psychologové a poradci, kteří pracují se studenty středních a vysokých škol a dalšími mladými lidmi ve věku od šestnácti do 25 let, uvádějí rychlý nárůst počtu studentů, kteří jsou osamělí, depresivní, sebedestruktivní, trpí úzkostí nebo sociálně-úzkostnou poruchou. Obecně se již od útlého věku cítí odcizení rodičům. Tato osamocenost je připravila o schopnost vnímat a vyjadřovat, co se děje v jejich nitru. Tito mladí lidé se dnes sami stávají rodiči a s největší pravděpodobností přenesou tytéž vzorce i na své vlastní děti, což povede k děsivému nárůstu počtu dětí a dospělých s vážnými poruchami duševního zdraví. Předepisovat antidepresiva těmto mladým lidem je kontraindikované a také kontraproduktivní. Osamělost a smutek mohou navenek vypadat i být vnitřně pociťovány jako deprese, ale depresí nejsou. Antidepresiva nedělají nic jiného, než že překrývají nepříjemné pocity, čímž brání pacientům vyrovnat se se situací zdravým způsobem. Děti a mladí dospělí uvádějí, že se při užívání léků cítí lépe, to ale v žádném případě neznamená, že jim lépe je. Léky nedokážou nahradit vztahy a vztahy navazované pod vlivem antidepresiv jsou plytké a krátkodobé.

Osobní vztahy

Etymologický původ anglického slovesa relate je ten, že když se k někomu vztahuji, tak tím říkám o sobě tomu druhému. Osobní vztah znamená být spolu a tady a teď vzájemně sdílet své myšlenky, svoji minulost, pocity, zkušenosti a sny.

K povaze vztahů patří, že kolísají jako kyvadlo mezi blízkostí a splynutím na jedné straně a odstupem a odloučením na straně druhé. Když uspokojíme naši potřebu blízkosti, objeví se potřeba odstupu, a když je uspokojena, znovu toužíme po blízkosti a tak stále dokola. Náš partnerský a rodinný život by byl nepochybně méně komplikovaný, kdyby byly naše potřeby synchronizovány, ale nejsou. Jedním z nejlepších způsobů, jak tuto dynamiku zažít, je vyrazit na třítýdenní rodinnou dovolenou bez předchozího plánování. Dělat plány až ráno a jen na daný den a mít také dny bez jakéhokoli plánování. Tajemnou a léčivou přísadou je být spolu a možnost svobodně následovat rytmus našich kyvadel. Taková zkušenost umožní dospělým i dětem snadněji se přizpůsobit nepřirozenému rytmu každodenního života. Navíc dnes už víme, že náš pocit osamělosti nevyvolávají ti druzí, ale náš vlastní životní styl.

Emocionální a intelektuální intimita si často žádá dvě až tři hodiny společného bytí, aby mohla růst a rozkvétat. Neobejde se bez chvíle ticha a mlčení a jakéhosi prázdna, kdy končí vzájemné slovní „předhánění se“ a nastává už jen příjemné ticho. V tomto okamžiku se následně slyšíme říkat věci, které jsme předtím nikdy neřekli a/nebo jsme ani netušili, že si je myslíme. Děje se to i ve vztahu k našim dětem (ovšem vždy jen s jedním dítětem v jednom čase) a často to přináší nové pochopení a potěšující další rozvoj.

Dnešní životní styl nám nesmírně ztěžuje rozvíjet kvalitní a spokojené vztahy. Přesto si můžeme vytvořit jakési ostrůvky společného bytí, které nám umožní vztahy znovu obnovit. Podmínkou však je, že na takovýto ostrov chytré telefony nepatří. Pokud ji porušíme, z naší rodiny se stane spíše souostroví několika oddělených ostrovů s ničím jiným než elektronickou komunikací.

Aby se naše vztahy mohly vyvíjet a dokázaly přejít z poblouzněné zamilovanosti ke smysluplné blízkosti, musíme společně trávit co nejvíce času tváří v tvář. Neznamená to, že musíme spolu jen sedět a povídat si, ale že je důležité si spolu hrát nebo na něčem spolupracovat; tančit a hýbat se spolu; mazlit a milovat se; plakat a utěšovat se vzájemně; společně vařit a jíst; seznamovat se vzájemně se svojí oblíbenou hudbou, uměním, pohádkami a také s potřebou každého být chvíli sám. Tohle všechno je hlavní příčinou, proč tak málo vztahů na dálku přežije a proč je pro děti tak těžké střídat domov každý týden. Doufali jsme, že e-mail, chat nebo Skype dokážou překonat fyzickou vzdálenost, ale nedokážou. Jsou to jistě velice cenné obchodní nástroje, ale ve vztahu k lidem, které milujeme a na kterých nám záleží, jsou jen chabou náhradou. Ne nadarmo rádi pokládáme hlavu na hruď druhé osoby – slyšet a cítit tlukot srdce druhého člověka nás nejvíce ujišťuje o tom, že nejsme sami. Dnes si sice umíme nahrát tlukot našich srdcí pomocí chytrých telefonů, i takovýto poslech nás uklidňuje – zejména u miminka –, ale v žádném případě se nevyrovná tomu opravdovému.

Musíme změnit životní styl

Za posledních čtyři až šest let některé země experimentovaly s tím, že dětem zakázaly používat chytré telefony ve školách, rodiny se snažily žít týden nebo měsíc zcela bez nich atd. Pozitivní ohlasy všech věkových skupin byly ohromující. Vědomostní křivka dětí ve škole stoupla, rodiče i děti byli nadšeni a velmi rychle si oblíbili všechny činnosti, které mohli dělat společně. Tato zkušenost a s ní i stále rostoucí povědomí o tom, že tempo a priority, které máme, nám ve skutečnosti nejsou ku prospěchu, mi dává naději, že masivní změny životního stylu lze dosáhnout.

Každá rodina si samozřejmě bude muset vytvořit vlastní novou kulturu a pravidla, ale mějte prosím na paměti, že v tomto projektu nejde o ochranu dětí před možným poškozením mozku vlivem elektromagnetického záření. Jde o zlepšení kvality rodinného života, o dosažení větší vzájemné blízkosti a sounáležitosti, o to, abyste byli přístupní a na dosah svým nejbližším, a ne zbytku světa. Nečekejte, až z naší mizérie vzejde nový trend – spojte se se svými dětmi a dalšími rodinami v okolí a udělejte si dvoutýdenní experiment. Po uplynutí této doby ho vyhodnoťte, upravte, co bude potřeba, a ujistěte se, že všichni zúčastnění vědí, že minimální zkušební doba jsou tři měsíce. Podělte se o své zkušenosti na Facebooku nebo jiných sociálních sítích a přispějte k rozšíření a udržení tohoto nového životního stylu.

Navrhuji vytvořit si zóny zcela bez telefonů a tabletů

– Patří sem celý ranní rituál a také večerní čas, který začíná půl hodinu před večeří a končí, když jsou děti v posteli a spí. Založte si v předsíni hezký košík, do kterého si budete během těchto časových zón odkládat svoje mobilní telefony a tablety a nabíjet si je.

– Před spaním vypněte všechny telefony a zapněte je nejdříve následující den při jízdě do školy nebo práce.

– Čas zcela bez telefonů a tabletů se týká všech jídel, i v restauracích, kde platí také pro dobu čekání na jídlo. (Právě v těchto chvílích můžeme po čase odloučení znovu navázat kontakt a cítit vzájemnou blízkost). Pokud během této čekací doby používání telefonů a tabletů povolíte, jako byste si tím vzájemně vzkazovali: sešli jsme se tady pouze proto, abychom se najedli a vyživili svá těla, avšak naše srdce a duše zůstanou hladové. (Mějte na paměti, že děti jsou schopny otevřít svá srdce dotazníku, ale často ne svým rodičům, nebo až když je téměř pozdě).

– Rodiče a páry mohou mít dohodnuté konkrétní časy, kdy lze chytré telefony a tablety používat, ale minimálně je musí vypnout při společném jídle a spaní, v kině, na společných vycházkách apod.

– Nezapomeňte informovat přátele, rodinu, kolegy a zaměstnavatele o tom, že již nejste neomezeně na příjmu, a v případě potřeby pomozte i svým dětem, aby udělaly totéž.

Ze zpráv od rodin, které již něco podobného podnikly, víme, jak důležité je, aby rodiče převzali vedení, zejména během prvních tří měsíců. Je především potřeba zajímat se o potřeby a časové rozvrhy všech členů rodiny. Po dvou až třech měsících se z dětí stávají ti nejpřesvědčenější nadšenci tohoto nového trendu. Často k podobné změně inspirují své kamarády a jejich rodiny.

Děti ve školách s přísným zákazem používání mobilů a tabletů vnímaly výhody s tím spojené. V některých školách požadovaly, aby jim byl přístup k telefonům umožněn alespoň během velké polední přestávky, aby mohly zkontrolovat své sociální sítě. Školy, které souhlasily, tím zároveň dětem umožnily vnímat, jak smysluplné je rozlišovat mezi časem vyhrazeným pro používání mobilních telefonů, a naopak časem vyhrazeným na učení.