Výjimečný stav puberta: ve dvanácti je s výchovou konec

Výjimečný stav puberta: ve dvanácti je s výchovou konec

Rozhovor vedla Elke Hartmann-Wolffová

Děti si nemusejí důvěru rodičů zasloužit, říká dánský rodinný terapeut Jesper Juul. V rozhovoru pro časopis Focus vyzývá k lepší komunikaci – zejména v období puberty.

Pane Juule, tvrdíte, že děti můžeme vychovávat pouze do věku dvanácti let. Není to odrazující zpráva pro rodiče dospívajících, pubertálních dětí?

Mnoho rodičů je pobouřeno, když jim řeknu, že to, čemu říkají výchova, je nyní u konce. Toto „vím vše líp“, s nímž dospělí říkají svým dětem, co je správné a co špatné, již nefunguje. Dospívající se během puberty nachází v krizi identity, což pro ně znamená: Nemůžu věřit nikomu, kdo mi říká, že ví, kdo jsem a co je pro mě dobré. Od tohoto okamžiku dospívající potřebují záchrannou síť, která je zachytí. Rodiče potřebují najít novou roli, ve které svým dětem umožní sbírat vlastní zkušenosti. To vyžaduje velkou důvěru. Zda nám dospívající důvěřují, či nikoli, záleží na vztahu, který jsme si k nim během jejich dětství vybudovali.

Mít důvěru ve své vlastní děti není úplně snadné, když vidíte, jaké nároky na nás všechny klade společnost orientovaná na výkon.

Je to stará hra mezi rodiči a dětmi: Pokud neděláš to, co chci, nemohu ti důvěřovat. Proto musíš tvoji důvěryhodnost prokázat. Nemyslím si, že je to správné, protože moje důvěra jako rodiče je zcela na mně. Mnoho rodičů s tím má opravdu velké problémy, protože ve vztahu se tomu druhému citově oddáváte. Pokud vám tato základní důvěra kvůli vaší vlastní životní zkušenosti chybí, musíte svému dítěti dát najevo, že s tím nemá nic společného. Potom si dítě říká: Moje ubohá matka mi nemůže věřit. A ne: Já jsem ubohý, protože moje matka mi nemůže věřit. Klíčem je komunikace.

Jak by měli rodiče komunikovat se svými dětmi?

Pokud chcete být dnes jako rodiče úspěšní, musíte se naučit vést dialog. Od teenagerů často slyším, že je rodiče neposlouchají. Když to řeknete rodičům, jsou zcela překvapeni, protože jsou přesvědčeni, že se svými dětmi mluví. Ve většině případů však jde o monolog, ve kterém děti přecházejí do režimu „jedním uchem dnu, druhým ven“. Rodiče se musí naučit přistupovat ke svým dětem otevřeně a mít jediný cíl: porozumění.

Jak můžete vést dialog, když se spory stupňují a boje přitvrzují?

To je možné jen tehdy, pokud jsou rodiče autentičtí a dovolí si být otevření. To zahrnuje také přiznání, když nevědí, co mají dělat a jsou zoufalí. Zachránit nás může jen obrovská touha po vzájemném kontaktu, kterou obě strany cítí.

Proč je dnes pro rodiče výchova stresující a obtížná?

Protože se očekávání rodičů změnila. Chceme s našimi dětmi vybudovat pokud možno celoživotní přátelství a nenapodobovat přístupy předchozích generací. Protože nám však chybí takové vzory, panuje nejistota. Díky nenásilné výchově se z dětí mohou vyvinout samostatní lidé, ale nevíme, jak s těmito svobodnými jednotlivci jednat, a pak někdy upadneme zpět do autoritativních výchovných metod.

Vy vidíte tento aspekt svobody. Rodiče naopak vidí dítě, které pro školu nedělá nic, ani pod tlakem.

Ha, ha… Dítě nefunguje, je neposlušné, možná i agresivní. Je smutné, jak nepřátelsky vykreslují média mladé lidi v posledních deseti nebo patnácti letech.

Není pochopitelné, že rodiče chtějí připravit své děti na život s dobrým vysvědčením?

Dobré, úspěšné děti jsou důkazem úspěchu rodičů. Dříve děti bývaly naším sociálním zabezpečením. Dnes je projekt dítě vždy i projektem sebestředným. Téma školy je neuvěřitelně obtížné a složité. Udivuje mě, že rodiče nevychází do ulic s protestem: Máme toho dost.

Proč?

Školy, alespoň v této zemi, fungují způsobem, který je pro děti, rodiče a učitele destruktivní. Je neuvěřitelné, jak moc rodiny trpí tímto obrovským tlakem na výkon.

Jak by se rodiče měli v tomto dilematu chovat?

Určitě ne vyvíjením tlaku a vydáváním zákazů. Ani neustálým vysvětlováním důležitosti školní docházky. To dnes ví i desetileté dítě. Pokud tuto zprávu stále opakujete, jen dítě provokujete a ukazujete mu, že si myslíte, že je hloupé. Také si myslím, že je málo platné mluvit před dítětem špatně o škole nebo o jednotlivých učitelích. Myslím, že byste svému dítěti měli projevit hodně empatie a uznání. Rodiče by měli jednou nebo dvakrát ročně zorganizovat sváteční den s dobrým jídlem a dítěti říct, že vědí, jak je škola tvrdá. Myslím to vážně. Politici, učitelé i rodiče z fyziky vědí, že tlak vytváří pouze protitlak, a přesto jej neustále zvyšují…

Pokud se šestnáctiletý chlapec pravidelně opíjí, mohou za to rodiče, protože selhali?

Myslím, že vina patří do církve. Nelze říct, zda se výchova pokazila. Můžete však říct, že tomuto mladíkovi právě teď něco důležitého chybí. A o tom byste se s ním měli pokusit mluvit. Nechtěl bych ty rodiče obviňovat. Můžete jen vyhodnotit, jak na tuto obtížnou situaci reagují.