Inspirace

Mnoho rodičů je pobouřeno, když jim řeknu, že to, čemu říkají výchova, je nyní u konce. Toto „vím vše líp“, s nímž dospělí říkají svým dětem, co je správné a co špatné, již nefunguje. Rodiče potřebují najít novou roli, ve které svým dětem umožní sbírat vlastní zkušenosti.

Děti a mladí lidé nemají téměř žádné pozitivní vzory. Mnoho popových hvězd má problémy s drogami a alkoholem. Sportovci jsou nadopovaní, podnikatelé jsou podvodníci. Politici každý den lžou. Církev ztratila morální integritu. Nezbývá než doufat, že jako vzor fungují rodiče.

Většina dětí a mladistvých, jimž se dnes připisují různé poruchy chování, trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Podstatnou část těchto dětí a mladistvých traumatizovalo destruktivní chování jejich rodičů před rozvodem, v jeho průběhu a po rozvodu.

„Milý Jespere, díky, že jsi svou moudrost sdílel s námi a s tisícovkami dalších lidí. To, co jsi říkal a dělal, v nás zanechalo hlubokou stopu a díky tvé autenticitě, jasnosti a srozumitelnosti bude působit ještě dlouho poté, co jsi nás opustil. Děkujeme ti za tvé přátelství. Milý Jespere, už teď nám chybíš.“

Uvolněně proplouvat bouřlivými časy je velké umění. Jesper Juul, dánský rodinný terapeut a autor řady knih o výchově, by z rodičů v tomto smyslu rád udělal umělce. Je to těžké už proto, že uvolněnost není obvyklou rodičovskou reakcí, když to s dětmi – v případě dcer to obvykle nastává dříve než u synů – „začne být těžké“, jak se s oblibou říká.


Devadesát pět procent dětí se do školy těší. Během prvních čtyř let by měly zjistit, že učit se má velký smysl. Myslím, že povinná školní docházka je staromódní. Dětem bychom měli poskytnout právo na vzdělání. Povinná školní docházka přece vznikla, abychom přinutili rodiče posílat děti do školy.

„Důvěra rodičů je klíčová pro rozvoj dětské osobnosti, zatímco důvěra vedoucích pracovníků a jiných nadřízených manažerů rozhoduje o výkonnosti, kreativitě a morálce zaměstnanců. Nemluvím o slepé důvěře, ale o firemní kultuře založené na důvěře a podpoře spíše než na kontrole a formálních očekáváních.“

My rodiče máme jedno společné: pro naše děti není vždy snadné s námi žít. Dostávají od nás hodně a také přitom ztrácejí část sebe. Rozvíjejí v naší přítomnosti schopnosti, které by v jiné rodině nemusely být schopny rozvíjet. Není důvod se cítit provinile nebo hrdě. V rodině tedy drží moc dospělí. Jednou z nejničivějších forem moci je bezmoc.

Diagnóza ADHD je u dětí snadno po ruce. Za nemocí se skrývá také společenský problém, říká dánský rodinný terapeut Jesper Juul. Děti a mladiství reagují na nezdravý tlak rychlými symptomy. Jejich rodičům to trvá déle.

Rodiče si pro své děti přejí jen to nejlepší. Vytoužený potomek se pak nezřídka stane ústředním bodem celé rodiny, kolem kterého se točí úplně všechno. Takový vývoj bývá většinou fatální pro všechny zúčastněné, protože s takovým rozdělením rolí se nežije dobře ani dětem, ani rodičům.

V posledních deseti letech se věnuje velká pozornost dětem, které ve školách a na sociálních sítích šikanují jiné děti. Základní chybou většiny opatření proti šikaně je předpoklad, že se rodí v dětské hlavě, což není pravda. Jistě, děti umějí být vůči sobě kruté a ošklivé, ale to, zda se to děje, závisí pouze na vedení dospělých.

Není pochyb o tom, že každý z nás se rodí s jinou povahou. Někteří z nás jsou přemýšliví a zdrženliví, někteří energičtí a průbojní, jiní zas agresivní – říkám jim „válečníci“. Zdá se, že „válečníci“ pohlížejí na každou výzvu nebo překážku jako na něco, s čím musejí ze všech sil bojovat.

Odborníci nám tvrdili, že dětem neprospívá, když jim matka a otec říkají něco jiného. Zdůvodňovali to tím, že většina interakcí mezi rodiči a dětmi jsou neustálé probíhající mocenské boje, a proto rodiče musejí své síly spojit a před dětmi vždy vystupovat jednotně. Dětem rozhodně nebylo dovoleno tyto boje vyhrát. Dnes na to pohlížíme jinak.