Inspirace

„Jesper Juul zemřel 25. července 2019. Jeho syn Nicolai mě požádal, abych o něm na smuteční slavnosti řekla několik slov. Jsem mu za to vděčná, je to pro mě čest a ráda se s vámi o svou řeč k uctění Jesperovy památky podělím.“ Helle Jensenová

Uvolněně proplouvat bouřlivými časy je velké umění. Jesper Juul, dánský rodinný terapeut a autor řady knih o výchově, by z rodičů v tomto smyslu rád udělal umělce. Je to těžké už proto, že uvolněnost není obvyklou rodičovskou reakcí, když to s dětmi – v případě dcer to obvykle nastává dříve než u synů – „začne být těžké“, jak se s oblibou říká.


Devadesát pět procent dětí se do školy těší. Během prvních čtyř let by měly zjistit, že učit se má velký smysl. Myslím, že povinná školní docházka je staromódní. Dětem bychom měli poskytnout právo na vzdělání. Povinná školní docházka přece vznikla, abychom přinutili rodiče posílat děti do školy.

„Důvěra rodičů je klíčová pro rozvoj dětské osobnosti, zatímco důvěra vedoucích pracovníků a jiných nadřízených manažerů rozhoduje o výkonnosti, kreativitě a morálce zaměstnanců. Nemluvím o slepé důvěře, ale o firemní kultuře založené na důvěře a podpoře spíše než na kontrole a formálních očekáváních.“

V rodině drží moc dospělí. Jde o moc sociální, ekonomickou, fyzickou a emocionální. Ve vztahu k této skutečnosti se rodiče kulturně velmi liší. Většina lidí v severní Evropě tuto moc raději trochu potlačí, než aby ji přespříliš používali. Na jiných místech si dospělí, zejména otcové, veřejnou demonstraci své moci užívají.

Diagnóza ADHD je u dětí snadno po ruce. Za nemocí se skrývá také společenský problém, říká dánský rodinný terapeut Jesper Juul. Děti a mladiství reagují na nezdravý tlak rychlými symptomy. Jejich rodičům to trvá déle.

Rodiče si pro své děti přejí jen to nejlepší. Vytoužený potomek se pak nezřídka stane ústředním bodem celé rodiny, kolem kterého se točí úplně všechno. Takový vývoj bývá většinou fatální pro všechny zúčastněné, protože s takovým rozdělením rolí se nežije dobře ani dětem, ani rodičům.

Po celé Evropě se v posledních deseti letech věnuje velká pozornost dětem, které ve školách a na sociálních sítích šikanují jiné děti. Tento článek se zaměřuje na šikanu ve školách. Ačkoliv bylo už vymyšleno a zakoupeno mnoho různých programů a metod, víme (a Švédsko o tom poskytuje velmi důkladný následný výzkum), že šikanu nevyřešily ani jí nezabránily.

Není pochyb o tom, že každý z nás se rodí s jinou povahou. Někteří z nás jsou přemýšliví a zdrženliví, někteří energičtí a průbojní, jiní zas agresivní – říkám jim „válečníci“. Zdá se, že „válečníci“ pohlížejí na každou výzvu nebo překážku jako na něco, s čím musejí ze všech sil bojovat.

Odborníci nám tvrdili, že dětem neprospívá, když jim matka a otec říkají něco jiného. Zdůvodňovali to tím, že většina interakcí mezi rodiči a dětmi jsou neustálé probíhající mocenské boje, a proto rodiče musejí své síly spojit a před dětmi vždy vystupovat jednotně. Dětem rozhodně nebylo dovoleno tyto boje vyhrát. Dnes na to pohlížíme jinak.