Když bylo mému staršímu synu zhruba rok a půl, neudělala jsem jednu zásadní věc – nevyvážila jsem vlastní potřeby s potřebami svého dítěte. Jinými slovy – nezačala jsem si nastavovat vlastní osobní hranice a ukazovat mu, kdo jsem jako člověk. Viděla jsem jen jeho potřeby. Na ty své jsem zcela zapomněla. Má vnitřní frustrace a vyčerpání narůstaly, hromadily se ve mně a průběžně vyvěraly na povrch. Proč jsem dnes za tuto zkušenost vděčná?