Autor: Jana Hudecová

Když bylo mému staršímu synu Adámkovi zhruba rok a půl, neudělala jsem jednu zásadní věc (kromě mnoha jiných zásadních věcí, které je v tom období potřeba dělat 🙂 ). Dnes vím, že jsem nebyla výjimkou, spíše jsem prošla něčím, čemu čelí mnoho maminek – nevyvážila jsem vlastní potřeby s potřebami svého dítěte. Jinými slovy – nezačala jsem si nastavovat vlastní osobní hranice a ukazovat mu, kdo jsem jako člověk.

Během Adámkova prvního roku to udělat prostě nešlo. Podle mého názoru by to ani nebylo ku prospěchu. Věděla jsem, že můj „obětavý mód“ je pro něj v tomto období doslova životně důležitý. Potřeboval přebalit, a tak jsem přerušila činnost, kterou jsem zrovna dělala, aby byl v suchu. Měl hlad ve dne i v noci, kdy jsem svou potřebu spánku ochotně potlačila, abych naplnila jeho potřebu se najíst. Pokaždé, když plakal, jsem na něj reagovala. I když se po extra krátkém spánku vzbudil a já stihla jen znělku svého oblíbeného seriálu. Netvářila jsem se, že ho neslyším, ani jsem nevěřila řečem o tom, jak pláč dítěti prospívá… Mluvila jsem s ním, nosila ho v náručí a naplňovala tím jeho potřebu kontaktu, blízkosti a bezpečí. To vše z lásky a s dobrým pocitem, i přes značnou únavu, která se s tím přirozeně pojí.

V čem byl tedy problém?

Na „druhé koleji“ jsem setrvala příliš dlouho. Adámkovi byly tři roky a já jsem stále viděla jen jeho potřeby. Na ty své jsem zcela zapomněla. Má vnitřní frustrace a vyčerpání narůstaly, hromadily se ve mně a průběžně vyvěraly na povrch. Díky Jesperovi Juulovi a povaze mého mladšího syna Oliverka jsem stejnou chybu s druhým dítětem neudělala. První rok vypadal podobně, pak jsem však postupně začala do vztahu s ním vnášet samu sebe. Už nebyl jen on. Byla jsem i já. Moje potřeby, stejně jako moje hranice znovu ožily a krok po kroku jsem mu ukazovala, kdo jsem jako člověk. Dnes vím, jak důležité to bylo a jak jej to zformovalo jiným způsobem než Adámka. I jak to posilnilo náš vzájemný vztah.

Udělat tento krok během Olivekova druhého roku bylo pro mě těžké. Měla jsem obavy, abych mu tím nějak neuškodila. Abych nezanedbala jeho potřeby. Jako máma jsem byla hodně nejistá a nevěděla jsem, co mám dělat, aby to bylo „správně“. Dnes vím, že neexistuje žádné univerzální „správně“ nebo „špatně“. Je jen to, co já považuji za „správné“ pro sebe, své dítě a svou rodinu. Také bylo pro mě výzvou si uvědomit , kde vlastně ty své hranice mám, kde jsem ještě v pohodě a kde už ne, co se mi ještě líbí a co už ne. Po tak dlouhém období potlačování vlastních potřeb jsem s nimi přestala být v kontaktu. Věděla jsem, že moje dítě potřebuje poznat, kdo je jeho máma, ale nebyla jsem si jistá, zda to vůbec vím já sama… A tak mi nezbylo nic jiného než prostě nějak začít a být upřímná sama k sobě. Mimochodem, zde se moc hodí podpora empatického partnera a mně se jí naštěstí dostalo.

Co jsem se ze své chyby naučila a proč jsem za ni dnes vděčná?

Vím, že jako máma jsem v tomto ohledu a v té době nebyla Adámkovi dobrým vzorem, a nepřála bych si, aby mé chování kopíroval. Dlouho neviděl mé hranice ani mé potřeby, a proto bylo pro něj později o to těžší přijmout, že vůbec nějaké potřeby a hranice mám. A že je mají i další lidé. Viděl jen sebe, vesmír se několik let točil jen kolem něj a on se musel celou tu dobu cítit velmi osamělý. Také jsem ho svým přístupem učila, že milovat někoho znamená obětovat se pro něj. Netušila jsem, že dělám vše pro to, aby to jednou přenesl do vlastního partnerského vztahu. Dělala jsem to přece z lásky a s dobrými úmysly. Vždyť jsem se obětovala pro něj! To dělá mnoho maminek a pak jsme překvapené, že se nám to nevrací. Jenomže chyba není v dítěti…

Uvědomila jsem si, že láska se nerovná obětování ani obskakování či servisování (jak tomu říká Jesper Juul). Že děti se učí pozorováním a na jeho základě přebírají a osvojují si vzorce našeho chování. Že když chci, aby mé dítě respektovalo sebe i druhé, musím především já respektovat sebe i druhé. A když mě dítě nerespektuje a já se cítím jako otrok ve vlastním domě, nemůžu čekat, že změnu udělá dítě. Nemůžu se na něj hněvat ani ho z toho vinit. Respektive můžu, ale nic se tím nezmění, jen náš vztah bude slábnout. Začala jsem u sebe a věci se mění každým dnem. Z mých synů přece jen rostou lidé, kteří umějí žít v úctě vůči sobě i druhým. Učíme se to společně 🙂