Dítě ve středu pozornosti

Dítě ve středu pozornosti

Rozhovor vedl Silke R. Plagge

Rodiče si pro své děti přejí jen to nejlepší. Vytoužený potomek se pak nezřídka stane ústředním bodem celé rodiny, kolem kterého se točí úplně všechno. Takový vývoj bývá většinou fatální pro všechny zúčastněné, protože s takovým rozdělením rolí se nežije dobře ani dětem, ani rodičům. Ale jak mají rodiče najít správnou cestu? O tom pojednává rozhovor s rodinným terapeutem Jesperem Juulem.

Pokud jde o výchovu, připadají si mnozí rodiče nejistí. K tomuto tématu existuje bezpočet knih, expertů a také televizních pořadů. Opravdu je rodičovství taková výzva?

Mnoho starších idejí dnes už nefunguje. Když jsem byl mladým otcem, zdálo se, že existují pouze dvě možnosti: správně – anebo špatně. Tak jednoznačné to však už není. V prvním roce života je to vlastně ještě relativně jednoduché, to musíte dětem poskytnout hodně lásky. Ale pak to začne být obtížné. Rodiče musejí přemýšlet, jaké mají cíle a jak by se jich dalo dosáhnout. Pořady jako Supernanny nemůžu brát vážně. Říkám jim výchovná pornografie. S výchovou to má společného stejně málo jako pornofilm s erotikou.

Ale sledovanost a také úspěch knih, které hovoří o dětech jako o „tyranech“, svědčí o nejistotě.

Ano, rodiče jsou nejistí. Jenže mnoho angažovaných rodičů také tráví výchovou příliš mnoho času. Zejména páry s vysokou úrovní znalostí a vzdělání stavějí své dítě do středu pozornosti natolik, že sami úplně zmizí.

Co to pro dítě znamená, když se takto stane středobodem rodiny?

Pro dítě to má nedobré následky. Je samo, ostatní krouží kolem něj. Pokud dítě rozhoduje, jestli smí maminka večer z domu, je něco špatně. Děti potřebují rodiče, kteří se nebojí konfliktů.

Rodiče, kteří své dítě zbavují veškerých problémů, například zůstanou večer doma, protože by se dítě jinak zlobilo, můžou za to, že si jejich děti nevytvoří žádné vlastní strategie řešení. Takové děti se pak možná skutečně stávají takzvanými tyrany. Čím víc se jim toho nabízí, tím víc chtějí. Děti však dovedou pojmenovat jenom svá přání, ne své potřeby.

Můžete uvést příklad?

Někteří rodiče své děti rozmazlují, koupí jim jakoukoli hračku a dopis pro Ježíška vnímají jako nákupní seznam. Ano, dítě si může přát každý den čokoládu, ale není to jeho skutečná potřeba.

Dospělí to znají také: pokud nějaká žena postrádá blízkost a něhu, pak moc nepomůže, když jí manžel denně kupuje květiny a šperky. Děti své tužby nedovedou pojmenovat, jsou pak „ufňukané“ nebo „nevychované“. Být věčně středobodem totiž nevydrží.
Silnější děti se začnou vzpírat, přestávají rodiče poslouchat. Velmi prudce se to občas projevuje v pubertě. Jiné děti, ty závislejší na rodičích, bývají sebedestruktivní.

A co to znamená pro rodiče?

Rodiče, kteří své děti neustále stavějí do středu pozornosti, redukují svůj život na jedinou roli – přinejmenším, když jsou s dětmi. Snaží se hrát rodičovskou roli co nejlépe a zapomínají přitom být sami sebou. Děti se tedy setkávají jen s herci, ne se skutečnými lidmi.

Ale rodiče se můžou naučit zůstat věrní sami sobě a vést i vlastní, dospělý život. Děti totiž potřebují rodiče, kteří žijí i pro sebe a spolu. Chtěli bychom k tomu rodiče povzbuzovat.

Jak to může vypadat?

Samozřejmě to není snadné, začíná to třeba tím, že si rodiče ujasní, že jejich partnerství je velmi důležité. Nesmíme rodinu redukovat na služby pro děti. Musí v ní zkrátka a dobře být místo pro dospělé potřeby dospělých. Jejich partnerství s veškerou něhou, blízkostí a erotikou je první dítě. A toto dítě vyžaduje stejnou láskyplnou pozornost jako ty ostatní.
Zároveň je důležité říkat „ano“, když myslíme „ano“, a „ne“, když myslíme „ne“, a uvědomovat si vlastní potřeby. A hlavně se rodiče můžou s klidným svědomím spolehnout na vlastní intuici.

To ovšem není tak snadné, právě nejistí rodiče přece často hledají radu u odborníků.

Ano, ale ti jim prostě můžou poskytnout jen radu, nic víc. Rady můžou pomoci, ale rodiče sami rozhodují, jak s nimi naloží. Neexistuje žádné správně ani špatně. Jedna matka mi líčila, jak ji nadchl princip takzvaného kontaktního rodičovství (attachment parenting), který zdůrazňuje velice úzkou vazbu. Ovšem dítě takovou blízkost vůbec nechtělo. Zeptal jsem se jí, jestli znala dříve metodu, nebo své dítě. Otázka totiž zní: Co se k mému dítěti hodí? A ne: Co na to říkají odborníci?

Metody jsou dobré k osvojení cizích jazyků, stavění domů a tak dále – ne k dobrým vztahům. K tomu potřebujeme důvěru, uznání, rovnocennost a schopnost projevit se jako člověk – se vším, co jsem a nejsem. Nejde tedy o to, jak dítě přimějeme, aby udělalo to, co chceme, nýbrž o to, co se od sebe můžeme navzájem naučit. My od dětí a děti od nás.