Šikana mezi dětmi

Šikana mezi dětmi

Autor: Jesper Juul

Po celé Evropě se v posledních deseti letech věnuje velká pozornost dětem, které ve školách a na sociálních sítích šikanují jiné děti. Tento článek se zaměřuje na šikanu ve školách. Ačkoliv bylo už vymyšleno a zakoupeno mnoho různých programů a metod, víme (a Švédsko o tom poskytuje velmi důkladný následný výzkum), že šikanu nevyřešily ani jí nezabránily. Naopak se zdá, že po krátkém pozitivním vlivu v prvním roce či dvou počet případů šikany vzrostl ještě více, než tomu bylo před těmito kampaněmi. Miliony byly promarněny a děti v tom opět zůstaly samy.

Obětem šikany se většinou nedostává žádné pomoci a podpory kromě té morální a mnoho rodičů se pro ně rozhodne najít jinou školu. Děti, které šikanu páchají, jsou obviňovány a trestány různými způsoby, což jejich chování ještě zhoršuje. Obě skupiny dětí tak zůstávají bez nabídky alternativ a nevědí, jak v těchto situacích přistupovat k sobě či ostatním.

Základní chybou většiny opatření proti šikaně je předpoklad, že se rodí v dětské hlavě, což není pravda. Jistě, děti umějí být vůči sobě kruté a ošklivé, ale to, zda se to děje, závisí pouze na vedení dospělých.

Stejně tak šikana na pracovišti odráží kvalitu vedení. Z našich klinických zkušeností víme, že ve školách, kde se vyskytuje šikana mezi dětmi ve velké míře, dochází také k šikaně mezi učiteli. Jediný rozdíl spočívá v tom, že inteligentní dospělí používají k zastrašování druhých velmi promyšlené taktiky. Takové, které nelze jen tak snadno dokázat. Šikana je následkem nefunkčního sociálního systému v institucích a organizacích.

Nejdůležitější vedoucí pozici ve škole zastává ředitel, jehož styl vedení, hodnoty a zásady se odrážejí v chování většiny učitelů. Rodiče jsou také velmi důležití tím, jak své dítě vychovávají, s také podle toho, do jaké míry jim škola umožňuje zastávat konstruktivní roli, aniž by je pouze svolávala s cílem svalovat vinu na děti.

Šikana v instituci je výzvou a problémem vedení. Abychom zabránili takovéto kultuře ve školách, musíme nejprve dosáhnout co nejlepší morálky mezi učiteli. Často si potřebují také doplnit nejnovější informace z oblasti vývojové a sociální psychologie a osvojit si přiměřený trénink vedení dětí. Nic z toho k vzdělávání učitelů běžně nepatří.

Druhým krokem je cvičení během prvního měsíce každého školního roku. Mělo by trvat alespoň padesát minut. Zeptejte se každého dítěte: „Co je to dobrý přítel?“ Vyslechněte si jejich odpovědi, aniž byste je komentovali nebo hodnotili, a nechte o tom děti mezi sebou mluvit v menších skupinách (důležité je míchat dívky a chlapce). Na konci to může učitel shrnout na tabuli a ujistit se, že všichni učitelé a rodiče jsou se shrnutím seznámeni a povzbuzeni k tomu, aby se jím řídili.

Toto cvičení by se mělo opakovat alespoň jednou ročně a v rámci něho by měly být položeny i doplňující otázky: „Měl někdo z vás špatnou zkušenost s jiným dítětem? Co se stalo a jak jste se cítili?“ Děti se na tuto otázku nebudou bát odpovědět, pokud budou mít jistotu, že se jejich učitelé s takovými případy umějí vypořádat, aniž by se uchýlili k morálním obviňováním nebo trestům.

Obecně je důležité, aby se děti vždy cítily v bezpečí a porozumění, když chtějí říct něco, co vůbec nesouvisí s učivem. Zjednodušeně řečeno, školy, které usilují o vytvoření kultury založené na dialogu, jsou v tomto ohledu úspěšnější. Následující příklad lze považovat za mimořádný a odvážný čin výjimečného dítěte, ale realita je taková, že by nebyl možný bez velkého úsilí všech dospělých. Myslela by si to, ale nikdy by nepromluvila. Byla to úrodná půda, v níž rostla a která jí umožnila rozkvést.

Osmiletá dánská dívka požádala svoji učitelku o povolení postavit se před své spolužáky a říct jim, co měla na srdci. Učitelka jí navrhla, aby tak učinila ze svého místa, ale ona trvala na tom, že chce jít k tabuli a vidět všem spolužákům do očí. „Chci říct něco důležitého. Jeden kluk z této třídy má potíže s učením a někteří z vás ho škádlí a šikanují. Kvůli tomu je velmi nešťastný. Myslím si, že je to špatně a že byste měli přestat.“ Její spolužáci jí zatleskali a téhož večera její učitel zavolal její matce, řekl jí, co udělala a že na ni může být hrdá. Matka zveřejnila tuto událost na Facebooku a během noci získala stovky lajků. Následujícího dne šly matka a dcera do ranního televizního vysílání a ještě několik týdnů se o tom veřejně diskutovalo ve stovkách tříd a tisících rodin. Dívce nebylo příjemné, když ji dospělí chválili a považovali za národní hrdinku. Řekla: „Jenom jsem řekla, co si všichni moji kamarádi myslí. Jen jsem se cítila špatně kvůli tomu klukovi.“ Několik rozhovorů s její učitelkou objasnilo, že všichni učitelé už několik let s velkým zápalem pracují na tom, aby vytvořili takovou kulturu a prostředí, které dívce umožnilo vstát a vyjádřit znepokojení, aniž by se sama obávala šikany. Děti mají empatii a schopnost proniknout do podstaty věcí. Umějí rozlišit, co je dobré a co špatné. Potřebují však dospělé, kteří přebírají odpovědnost za vytvoření té správné atmosféry.

Velmi často platí, že děti, které šikanují jiné děti i jejich oběti, mají společný povahový rys. Chybí jim zdravá sebeúcta. Pro učitele a školní psychology je velmi obtížné to rodičům sdělit, stejně jako se to rodičům špatně poslouchá a přijímá. Jako nejdůležitější osoby v životech svých dětí stojí před opravdovým problémem: Jak můžeme podpořit rozvoj zdravé sebeúcty u tohoto dítěte? Berme přitom v úvahu, že učitelé a stejně tak rodiče mají tendenci zaměňovat sebeúctu se sebevědomím. Jednoduše jim k podpoře dětí a studentů chybí potřebné know-how, a proto by měli být povzbuzeni k tomu, aby se o tom něco dozvěděli.

Škola je lidský „organismus“ stejně jako rodina. Pro oba tyto organismy představuje chování dětí velkou výzvu. Oba vycházejí z dlouhodobé tradice trestání nežádoucího chování. Jak dnes víme, toto nežádoucí chování je jen reakcí jednotlivce na nefunkční systém a my jako rodiče a učitelé můžeme rozhodnout, zda přijmeme pozvání dětí a zlepšíme kvalitu tohoto systému. Už neexistuje žádné morální oprávnění pro individualizaci fenoménu, jakým je šikana. Šikana není chybou žádného jedince.