Autor: Jesper Juul

Není pochyb o tom, že každý z nás se rodí s jinou povahou. Někteří z nás jsou přemýšliví a zdrženliví, někteří energičtí a průbojní, jiní zas agresivní – říkám jim „válečníci“. Zdá se, že „válečníci“ pohlížejí na každou výzvu nebo překážku jako na něco, s čím musejí ze všech sil bojovat.

Když jsou některé děti frustrované, když jim všechno nejde tak, jak chtějí, nebo když nemohou mít něco, co chtějí, pláčou. „Válečníci“ křičí, házejí věcmi nebo kopou. Tímto způsobem často řeší problémy i v dospělosti. Není však dobrý nápad snažit se je změnit. Nevíme moc o tom, proč se takhle cítí, ale víme, že často prožívají velmi bolestivé osobní potíže. Být s nimi vyžaduje spoustu energie, jejich vztahy s druhými se často komplikují.

Odkud se v nás bere agrese?

Agresivita jako podráždění, hněv, vztek a nenávist pramení z řady různých zdrojů. Jedním z nich je úzkost. Dalšími jsou strach z autority, strach z prohry a strach ze smrti. K agresivnímu chování často vedou i pocity viny a sebekritičnost. Když je nedokážeme dále snášet, začneme kritizovat a obviňovat ostatní.

Naše potřeba mít hodnotu pro lidi, které milujeme a na nichž nám záleží, je v nás hluboce zakořeněná. Pocit, že máme pro druhé určitou hodnotu, je základem pro to, jak vnímáme sebe samy.

Avšak čas od času komunikace mezi členy rodiny nevyhnutelně vázne a je náročná.
Naše vnější projevy se mohou ostatním zdát nejasné nebo matoucí a my se pak cítíme nepochopeni. Vycházíme každý z tak odlišných předpokladů, že pro nás může být obtížné najít společnou řeč.

Nebo možná nejsme mentálně nebo emocionálně přítomni a nakonec se cítíme opuštění nebo odmítnutí. Ve skutečnosti existuje spousta věcí, které dobré komunikaci stojí v cestě. Kvůli tomu se můžeme někdy cítit opravdu velmi osaměle.
Když nezažijeme pocit, že máme jeden pro druhého hodnotu nebo že máme hodnotu pro naše rodiče, je to, skoro jako by nám někdo podrazil nohy – ačkoli ten pocit může trvat jen krátce.

Naši první přirozenou reakcí je agrese. Naštveme se, jsme podráždění, zlobíme se nebo zuříme.

Projevy agresivity

Tyto pocity vyjadřujeme mnoha různými způsoby. Tradičně se nepovažovalo za vhodné, aby se ženy rozzlobily stejně hlasitě a expresivně jako muži. Ženy budou místo toho často plakat.

Děti po generace nesměly říkat „Au!“, když jim rodiče ublížili. Místo toho se u nich vyvinuly psychosomatické příznaky, nejčastěji například bolesti hlavy, horečky, bolesti žaludku a chronická únava.

Muži často mlčí a hledají útočiště za novinami, televizí, rybářským prutem nebo prací v dílně.

Ve skutečnosti jde jen o různé kulturně přijatelné formy agrese. Totéž platí pro ty, kteří obracejí agresivitu dovnitř. Může se pak projevit jako sebeobviňování, deprese, vina a podobně.

Když se člen rodiny najednou stane agresivním, ve skutečnosti se tím snaží říct: „Nemám pocit, že mám pro tebe takovou hodnotu, jakou bych si přál mít. Cítím, že si myslíš, že dělám všechno špatně nebo že tě obtěžuji!“

Z tohoto pohledu je důležité agresi v rodině vítat. Agrese není nepřítelem lásky nebo péče. Je to ve skutečnosti jen další z mnoha projevů lásky. Pokud je agrese ignorována nebo potlačována, roste. A člověk nakonec vybuchuje jako sopka nebo se stane ledově chladným.

Realita je samozřejmě taková, že to nedává smysl! Proč jsme agresivní, kritičtí a obviňujeme druhé, když necítíme, že pro ně máme hodnotu? Větší smysl by dávalo, kdybychom byli smutní, vždyť taková zkušenost je smutná.

Dospělí jsou často opatrní a podráždění mlčky překonávají. Je-li tomu tak, obvykle to končí tím, že vyvolají hádku kvůli něčemu nepodstatnému. Když se to stane, je čas si společně sednout a přehodnotit vztah jeden k druhému i sami k sobě.

Historická role muže a ženy v rodině

Faktem je, že když necítíme vlastní hodnotu pro nejbližší, pak obvykle proto, že ve skutečnosti pro ně nemáme takovou hodnotu, jakou předpokládáme nebo v jakou doufáme. Podívejme se na typický příklad:
Po staletí byla role muže jako živitele rodiny jeho nejdůležitější hodnotou ve vztahu k rodině. Práce byla zřídka spojována s potěšením nebo zájmem. To se v posledních generacích pomalu mění. Nicméně muž, který má rodinu, se ve většině případů řídí právě tímto pradávným úkolem být rodině oporou a zlepšovat její životní podmínky.

Přestože mnohem více žen pracuje, právě ony často upřednostňují čas strávený doma a soudržnost rodiny.

Tyto rozdílné priority vnášejí mezi muže a ženy konflikty. On tvrdě pracuje na uspokojení potřeb rodiny, a ona si myslí, že pro něj ona ani děti nemají žádnou hodnotu.

Jen málokterý muž si natolik uvědomuje situaci nebo dokáže komunikovat, aby řekl: „Podívej, vždyť já jsem v práci v zájmu rodiny!“ Pokud žena tráví nejvíce času doma a snaží se vytvářet příjemnou domácí atmosféru, často zjišťuje, že si muž její práce neváží.

V podstatě obě strany vynakládají spoustu energie na to, aby měly pro toho druhého hodnotu, ale ani jedna z nich necítí, že tomu tak je.

Cítí všichni členové rodiny, že mají jeden pro druhého hodnotu?

Čas od času je důležité se zamyslet, zda je naše individuální potřeba mít pro druhé hodnotu uspokojena. Agresivní projevy často ukazují, že je načase začít o této potřebě hovořit.

Souvislost mezi naší agresivitou a tím, jakou hodnotu máme pro druhé, je pro nás rodiče nejzřetelnější ve vztahu k našim dětem. Sotva existuje jiný vztah, který by dospělým lépe umožnil zažít tak bezprostřední pocit nedocenění. Když k tomu dojde, mnozí z nás dětem nadávají, trestají je, nebo je dokonce bijí. Tato agrese pramení z pocitů bezmoci, prohry a úzkosti.

Někteří rodiče bijí své děti fyzicky, jiní je „bijí jazykem“ nebo jim nadávají. Z pohledu dětí v tom není velký rozdíl. Rychle ztrácejí pocit, že si jich rodiče váží.

Jejich reakce je velmi předvídatelná: Použijí agresi! Tedy buď odpoví, nebo vrátí ránu. Anebo to všechno zvnitřní – vztáhnou na sebe, jsou smutné a cítí se provinile.
Všechno je v rukou rodičů, ne dětí

Za svoji agresi je vždy odpovědný rodič. Nikdy za ni nenese vinu dítě.

S pochopením toho, že agrese je důležitou součástí rodinného života, musíme být opatrní, abychom se nám nevymkla z rukou a neocitli jsme se v začarovaném kruhu, kde agrese vede pouze k další agresi. Je důležité, aby o tomto tématu dospělí společně hovořili a v případě potřeby situaci řešili.

Děti a mladí lidé potřebují naši empatii a naši ochotu porozumět tomu, co se v nich děje. Jejich láska k nám jako rodičům nikdy není v sázce. Spíše je ohrožen jejich pocit vlastní hodnoty.