Autor: Jesper Juul

„Není tomu tak dávno, co odborníci doporučovali, aby se rodiče v otázkách výchovy svých dětí vždy shodovali.“

Jesper Juul

Odborníci nám tvrdili, že dětem neprospívá, když jim matka a otec říkají každý něco jiného. Zdůvodňovali to tím, že většina interakcí mezi rodiči a dětmi jsou neustálé probíhající mocenské boje, a proto rodiče musejí své síly spojit a před dětmi vždy vystupovat jednotně. Dětem rozhodně nebylo dovoleno tyto boje vyhrát.

Dnes na to pohlížíme jinak. Ze starých přístupů nám dává smysl už jen myšlenka, že důležité je rodičovské vedení. Pokud je toto vedení ponecháno dětem, neprospívají a ani se nevyvíjejí tak, jak by se zdravé lidské bytosti vyvíjet měly.

Každý z rodičů je jiný

Představa, že děti potřebují rodiče, kteří se vždycky na všem shodnou, je zastaralá. Ve skutečnosti je každý z rodičů jiný. Mají různou minulost, různé povahy a různá pohlaví (ve většině případů).

Mohou se shodovat v základních věcech, nicméně jejich individuální rozdíly se projeví v každodenních interakcích. Tohle nemůže a ani by nemělo být jinak. Zbývá ještě možnost jmenovat jednoho z rodičů „šéfem“, což z druhého automaticky dělá pomocníka, poskoka, nebo dokonce sluhu. I přesto je ve skutečnosti nemožné dosáhnout rodičovské uniformity.

Děti dokážou žít s rozdíly svých rodičů. Necítí se nejisté ani nejsou zmatené, jak se dříve myslelo. Mohli bychom se ptát, proč vlastně děti mají dva rodiče, pokud se očekává, že budou oba úplně stejní, že se na všem shodnou a že budou jednat jako jeden. Nicméně rodiče se přece jen musejí shodnout na jedné věci, a sice na tom, že je v pořádku, že každý z nich je jiný.

Na rodičovství je zajímavé, že automaticky opakujeme věci, které dělali naši rodiče a nám se to nelíbilo. Děláme to všichni, i když se obzvlášť snažíme, aby tomu tak nebylo. Nemá smysl se navzájem obviňovat nebo se kvůli tomu cítit provinile. Je však vhodné naučit se takové jednání zastavit, a ne ho jen něčím omlouvat.

Pokud individuální rozdíly rodičů vedou k hádkám a konfliktům, je dobré zauvažovat nad tím, jako jsme sami byli vychováváni, a hovořit o tom se svým partnerem. Vyhneme se tak bezpředmětným rozhovorům o tom, co pro nás znamená být dobrou mámou nebo dobrým otcem. Místo toho budeme moci zjistit, jací jako rodiče jsme a možná také proč tomu tak je.

Naše rozhovory o výchově dětí by se neměly zaměřovat na to, zda děláme něco správně, nebo špatně, ale spíše na vytváření těch nejlepších podmínek pro naše děti. Děti budou mít vždy prospěch z toho, když budou jejich otec a matka se sebou v rodičovské roli spokojeni a když skutečně dokážou přijímat rozdíly, které mezi nimi jsou.

Když spolu rodiče nesouhlasí

Není totéž se od partnera lišit a neustále s ním nesouhlasit. Náš nesouhlas se opírá o zásady, teorie nebo ideologie, kterým věříme. Neshody jsou často o tom, zda daný názor nebo postoj považujeme za „správný“, nebo „nesprávný“. Hlavním cílem je většinou poukázat na to, že my máme „pravdu“ a ten druhý „se mýlí“. Vývoji dětí takovýto vzor chování neprospívá.

Postoje a činy

Když si povídáme o výchově, často prezentujeme své postoje poté, co jsme podle nich jednali. Většina rodičů v zásadě odmítá používání fyzických trestů. Pokud se však rodič často cítí úplně bezmocný a zoufalý, a nakonec přece jen použije fyzické násilí proti svým dětem, naskytnou se mu dvě možnosti:

1. Postupně zaujme postoj, že jeho dětem nijak neuškodí, když je čas od času plácne – koneckonců je to přece jejich chyba. Tímto způsobem mnoho rodičů vlastní jednání omlouvá.
2. Vyhledá pomoc, aby byl schopen své násilné jednání kontrolovat.

První cesta nikam nevede, zato je pochopitelná. Je těžké umět se vypořádat s tím, že tak často děláme věci, které opravdu dělat nechceme. Jedním z obranných mechanismů, který nám pomáhá se s tím vyrovnat, je změna postoje – to, co jsme doteď považovali za „špatné“, začneme postupně vnímat jako „správné“.

Teorie

Svět je plný teorií a představ o výchově. Všechny rodičům říkají, co mají v různých situacích a různých typech konfliktů dělat. Není dobré se těchto rad držet příliš věrně, zvláště pokud jsou vaše děti ještě malé. Tyto poučky jsou totiž hodně obecné. V lepším případě se vztahují k průměrnému dítěti a vaše dítě do nich nemusí vůbec zapadat. Musíme také pamatovat na to, že většinu z těchto teorií vytvářejí pedagogové, mohou proto odpovídat potřebám institucí. Zřídka se týkají vztahů mezi rodiči a dětmi – žádná z nich tím pádem nebere v úvahu specifika rodiny.

Pro nás rodiče je důležitější uvažovat a společně si povídat o hlavních hodnotách a zásadách, kterými se chceme v rámci své rodiny řídit. Nechme tedy pedagogické teorie stranou a vraťme se k nim, až budeme dětem vybírat školku nebo školu.
Některé teorie se rychle mění v dogmatické ideologie. To přináší nebezpečí – zvláště když se stanou důležitějšími než lidé, kterým mají sloužit. V takovém případě se přibližujeme totalitnímu systému, a to bez ohledu na to, jak láskyplné a přátelské k dětem se tyto ideologie zdají. Jediné, co mohou poskytnout, je jakýsi druh jistoty pro rodiče. Děti se ovšem pokaždé stanou jen jejich oběťmi.

Co tedy můžeme udělat?

Je ironie, že své děti milujeme tolik, že se při interakcích s nimi často chováme iracionálně a nepřiměřeně. Tak to je a je to naprosto v pořádku. Když hádka nebo konflikt skončí, můžeme se na věci podívat s nadhledem. Pak je ten správný čas zahájit citlivý rozhovor na dané téma. Rodičovství je jako pytel plný různých lízátek. Jsou v něm kousky naší vlastní výchovy, různé rodičovské teorie a postoje v kombinaci s naší osobitostí, našimi rozdíly, neshodami a touhou dělat si věci po svém. Proto je dobré držet se v rámci rozhovoru určité struktury:

1. Za čím si stojím a proč? Co zastává můj partner a proč?
2. Týkají se naše hádky našich dětí, nebo jde ve skutečnosti o něco jiného?
3. Jsou moje činy v souladu s mými myšlenkami?
4. Co je skutečným problémem – dítě, nebo my jako rodiče?
5. Jak se k tomuto konkrétnímu problému stavějí odborníci?
6. Můžeme se dohodnout na tom, že začneme dělat některé věci jinak

A to nejdůležitější…

Výchova dětí je jako každý jiný aspekt rodinného života. Jde o proces vzájemného učení, při němž se všichni členové učí jeden od druhého. Není dobré, podporují-li se rodiče vzájemně v domnění, že je všechno v pořádku, přestože jejich děti reagují negativně – jsou nešťastné, neustále frustrované, agresivní nebo smutné. V takovém případě musejí rodiče přehodnocovat své postoje a domněnky až do chvíle, kdy začnou být jejich děti znovu šťastné a těšit se ze života.

Pro děti není příjemné ani vhodné, jsou-li jejich rodiče neustále nejistí, zmatení nebo dogmatičtí. Kvůli tomu se cítí osamělé, vyloučené a přehlížené. Je naprosto v pořádku zastávat určité hodnoty, které jsou nám ku prospěchu, dokud jsme připraveni akceptovat, že ostatní členové naší rodiny to nemusejí cítit stejně.

Neustále hádky rodičů a jejich boje o moc způsobují, že děti jsou nejisté, úzkostné a cítí se provinile. Pokud je tomu tak i u vás, neváhejte v zájmu celé rodiny vyhledat odbornou pomoc. Nemá smysl se neustále dohadovat o tom, jak dělat věci správně, až se tím všechno opravdu podělá.