Rozhovor vedla Lisa Mayrová

Diagnóza ADHD je u dětí snadno po ruce. Za nemocí se skrývá také společenský problém, říká dánský rodinný terapeut Jesper Juul.

Děti a mladiství reagují na nezdravý tlak rychlými symptomy. Jejich rodičům to trvá déle. Podle Jespera Juula je to škoda. Dánský rodinný terapeut a autor mnoha bestsellerů je přesvědčen, že nemoc u dětí vyvolává životní styl, který se je neustále snaží rozptýlit a zabavit. Děti totiž podle jeho názoru potřebují hodně nestrukturovaného času, aby se naučily samostatnosti, kreativitě a dokázaly navázat kontakt s vlastními potřebami. Juul se domnívá, že právě to chrání i před ADHD (attention deficit hyperactivity disorder – porucha pozornosti s hyperaktivitou).

ADHD je v současnosti nejčastěji diagnostikovaná porucha pozornosti u dětí a mladistvých. Dotyční trpí vnitřním i vnějším neklidem, jsou nepozorní a špatně se soustředí. Opravdu si myslíte, že se tento problém zveličuje?

Ta diagnóza bezpochyby existuje – a existovala i před sto lety. Dnes se však používá k tomu, aby odvedla pozornost od konfliktní situace: že rodiče často nevědí, co si mají se svými dětmi počít. ADHD je v mnoha případech důsledek profesionálního zanedbání. Lékaři se bohužel často přidávají. Dánští dětští psychiatři dokonce přiznali, že 40 až 45 procent případů ADHD u dětí diagnostikují chybně.

Dá se říci, že u řady dětí vzniká ADHD jako důsledek časového nebo ekonomického tlaku, který zažívají jejich rodiče?

Tento tlak hraje důležitou roli, protože ADHD je symptom životního stylu. Děti jsou dnes nezřídka nuceny napodobovat životní styl svých rodičů – i když si rodiče uvědomují, že sami nejsou šťastní. Před třiceti lety měla naše společnost na děti víc času a prostoru. V uplynulých letech jsme děti připravili zhruba o dvanáct hodin volného času týdně. Volným časem myslím opravdový volný čas, na který nejsou naplánované žádné aktivity.

Jak rodiče zvládají nepřenášet na své děti tlak, kterému jsou vystaveni?

Často mě žádají, abych při svých přednáškách řekl něco k takzvané work-life balance, rovnováze mezi soukromým a pracovním životem. Když to udělám, trvá to dvě minuty a nikdo to nechce poslouchat: Dospělí dnes stojí před existenciální otázkou, která je v zásadě velice jednoduchá: Chci vést takový život? Chci být vystresovaný, bez sexuálního života, chci, aby tenhle systém fungoval jen díky tomu, že jsme tak dobře organizovaní? Dospělý se totiž musí takhle ptát. Když dojde k závěru, že tak žít chce, má to také svou cenu. Bohužel i pro děti. Dnes vidíme, že se lidé, kteří tak žijí, po osmi či devíti letech rozcházejí, protože to tempo nevydrží.

Vezměme si rodiče, kteří sedí na hřišti s chytrými telefony v rukou nebo za sebou v poklusu vlečou děti po městě. Opravdu se to dá vysvětlit jenom všeobecným zrychlením? Nejde také o hodnotu, o důležitost dětí v dnešní společnosti?

Podstatný rozdíl mezi dětmi a dospělými je v tom, že dospělí dovedou žít částečně v budoucnosti. Můžou si říct: Teď budu dva roky pracovat jako šílený a pak si budeme moci dovolit dům, auto, cokoliv. Děti to říct nemůžou, protože žijí tady a teď. Proto se u nich rychle vyvinou symptomy, které ukazují, že se jim náš životní styl nelíbí. Začnou říkat ne a chovat se vzdorovitě. Dělají tedy přesně to, co by vlastně měli dělat dospělí. Klasické symptomy, jako je vysoký krevní tlak, vyhoření či krize ve vztahu, se u dospělých zpravidla dostavují se zpožděním.

Když oba rodiče vydělávají, musejí mít několik zaměstnání a jsou pod ekonomickým tlakem, je pro ně těžké trávit s dětmi volný čas uvolněně a bez plánování. Jakou roli tu ve vztahu k dětem má hrát stát?

Velkou. V Dánsku a ve Švédsku existují takzvané lesní školky. Dříve to bylo nouzové řešení pro skandinávská velkoměsta, protože tam nebylo místo pro školky. Řeklo se: Vezmeme děti pryč z města a umístíme je ve školkách v lese. Budou celý den venku, bez hluku a prachu. Tato zařízení existují už třicet let, jsou dobře prověřená. Jednoznačně se ukazuje, že dětem se v nich vede mnohem lépe než jinde. Jsou kreativnější, méně nemocné, zažívají menší stres – a méně často trpí ADHD.

Proč tomu tak je?

Protože v přírodě mají spoustu prostoru, který si musejí strukturovat samy. Mají tam zónu bez dospělých. To děti potřebují. Pozemky školek nejsou ani oplocené. Děti však velmi dobře vědí, jak daleko můžou a co nesmějí. Nejsou zahrnovány přehnanou péčí, jsou hodně samostatné. To je posiluje.

Ve své knize Společně popisujete děti, které jsou neustále „bez sebe“, protože jsou nepřetržitě zabavovány a nuceny k aktivitám. Říkáte, že tyto děti už nedokážou najít cestu k sobě.

Pro tyto děti je nesmírně obtížné projevit empatii, hrát si samostatně nebo se nějak zabavit, protože jsou zvyklé na neustálé rozptýlení. Ztrácejí kontakt s vlastními přáními a potřebami. Proto rodičům doporučuji, aby svým dětem poskytli maximum nestrukturovaného času a netrápili je neustálými plánovanými aktivitami. Rodiče by si měli na děti udělat čas, aniž by ho věčně plnili nějakými činnostmi. To je nesmírně důležité.

Proč je pro mnoho rodičů těžké věnovat se dětem bez nějakého konkrétního cíle? Odnaučili jsme se snad nicnedělání?

Protože řada rodičů má za vzor vychovatelky a pedagogy. Připadá jim, že je jejich povinnost dodávat dětem neustálé podněty a věčně něco podnikat. Děti jsou z toho nemocné. Děti musejí cítit jasný rozdíl mezi školkou či školou a rodinou. Dospělí by samozřejmě měli být dětem maximálně k dispozici, ale neměli by si s nimi pořád hrát. Rodiče mají žít svůj dospělý život. Jedině doma se přece děti můžou naučit, jaké to je, být dospělý. Pokud ovšem vidí rodiče věčně jen v roli bavičů, o dospělosti se nic nenaučí.