Autor: Jesper Juul

Před několika lety jsem byl hostujícím redaktorem jistého magazínu. V několika článcích jsem napsal, že stále více dětí a mladistvých dostává už ve velmi raném věku diagnózu a že to považuji za něco, nad čím bychom se měli zamyslet. Psalo mi pak mnoho čtenářů. Jeden z nejhorlivějších diskutérů došel k závěru, že „Juul nemá rád diagnózy“. Jiní zdůrazňovali, že jejich děti po letech frustrace a bezmoci konečně získaly diagnózu. Často mě také žádají, abych sám diagnostikoval děti a mladistvé, o kterých píši ve svých sloupcích. Proto bych zde rád obecně vysvětlil svůj postoj k diagnózám.

Snad bych měl nejprve poznamenat, že nejsem oprávněný stanovovat diagnózy, což platí jak pro lidi, které mi někdo popíše, tak i pro ty, s nimiž jsem se osobně setkal. Potkal jsem už i lidi, jimž by podle mého názoru diagnóza dobře posloužila.

Nejsem tedy proti diagnózám jako takovým – ani z odborných důvodů, ani z přesvědčení. Stavím se však proti tendenci okamžitě hledat diagnózu, když jsou dospělí frustrovaní, protože chování svého dítěte nerozumějí. Pochopitelně se mohou zdráhat přezkoumat své vlastní chování coby možný faktor – což především u učitelů a pedagogů považuji za hodné zamyšlení.

Diagnózy mohou mít na rodiny i pozitivní vliv

O významu mezilidských vztahů pro blaho a chování jednotlivce dnes víme tolik, že by se zejména psychologicky vyškolení lidé měli vždy nejprve zamyslet nad vlastním chováním a případně ho modifikovat, a teprve pak případně hledat pro své dítě diagnózu. Domnívám se však, že to nelze požadovat od všech rodičů, třebaže bychom je k tomu měli neustále vyzývat.

Před několika měsíci mi jeden otec napsal: „Našemu devítiletému synovi byl nedávno diagnostikován Aspergerův syndrom. Po pěti letech frustrace a bezmoci jsme konečně dostali vysvětlení, proč je takový, jaký je, a v neposlední řadě jsme se dozvěděli, co můžeme dělat jako rodiče lépe. Nebyli jsme s to naše chování změnit, dokud jsme neobdrželi diagnózu, a teď je nám jasné, že jsme to měli udělat už dávno.“

Pokud vím, dosud nikdo netvrdil, že Aspergerův syndrom je důsledek narušeného vztahu mezi rodiči a dětmi, a tento příklad výtečně ilustruje, že diagnózy mohou mít na rodinnou souhru i pozitivní vliv. Něco podobného vidíme často v párových vztazích, když se po dlouhém období frustrace, bezmoci a konfliktů konečně ukáže, že jeden z partnerů má už několik měsíců klinickou depresi. V posledních letech dostalo mnoho dospělých dodatečně diagnózu ADHD a berou léky. Většina z toho má velkou radost a hovoří o zvýšené kvalitě života. Bude zajímavé si poslechnout, jak o tom budou smýšlet za deset let.

Dovolte mi, abych uvedl příklad, u něhož skutečně doufám v diagnózu. Jsem přesvědčen, že většina dětí a mladistvých, jimž se dnes připisují různé poruchy chování a někdy jsou také vykazováni ze škol – mimo jiné proto, že dospělí nevědí, jak se vůči nim chovat konstruktivně a empaticky –, ve skutečnosti trpí PTSD, posttraumatickou stresovou poruchou.

Můžeme se ptát, jaký je v tom rozdíl. Je to docela jednoduché: lidem s posttraumatickou stresovou poruchou se dostává nesrovnatelně více péče a sympatie než hlučným, agresivním dětem a mladistvým.

Další a neméně důležitý rozdíl spočívá v tom, že terapeutická nabídka je zcela jiná. Rovněž si jsem jistý, že podstatnou část těchto dětí a mladistvých traumatizoval rozvod jejich rodičů – lépe řečeno destruktivní chování rodičů před rozvodem, v jeho průběhu a po rozvodu.

Dnes je známo, že dokonce i relativně civilizované rozvody zpomalí učební pokrok dítěte o šest až dvanáct měsíců. Jestliže se objeví špatné chování v kombinaci se slabým intelektuálním výkonem, je položen základ pro problematickou budoucnost. Dobrá zpráva je, že obojí lze odstranit v rámci školy a bez medikace.

Následky rozvodů

Důkladné kvalitativní studie o následcích rozvodů a rozchodů rodičů pro jejich děti jsou v tomto kontextu nutností. Výrazem „kvalitativní“ mám na mysli, že dotčené děti a mladiství jen zřídkakdy vyprávějí o svých skutečných zážitcích, pocitech a zkušenostech, jestliže jsou konfrontováni se standardizovanými otázkami. Je zapotřebí několika individuálních rozhovorů s rozdílným časovým odstupem od rozvodu. Dále bych se přimlouval, aby byly i ve školách založeny „rozvodové skupiny“.

Děti rozvedených rodičů se často ocitají ve dvojím dilematu. Polovina z nich zmlkne, začne být osamělá a stahuje se do sebe. Druhá polovina je osamělá, neklidná a agresivní. Vysvětlení je dobře známé, totiž že zdrženlivost dětí je důsledkem jejich ohledů vůči rodičům. Další vysvětlení zní, že rozvody jsou dnes natolik normální a společností akceptované, že děti vnímají vlastní bolest jako odchylku a něco neobvyklého. Ve třídě jsou vždycky další děti s rozvedenými rodiči, jimž však situace zdánlivě nečiní problémy. Právě děti z rozvedených rodin potřebují neutrálního dospělého a skupinu dětí, které se nacházejí ve stejné situaci.

Zkušenosti se smutnícími dětmi nás učí, že takové skupiny jsou pro své členy nejen neuvěřitelně cenné, ale že působí i jako prevence ještě vážnějších psychických a sociálních problémů. Navíc lze takové skupiny snadno zřizovat a řídit. Existuje řada empatických a kompetentních učitelů a školních psychologů, kteří by se po krátkém zaškolení mohli o takové skupiny starat.

Důležitým vedlejším efektem by bylo, že by získali podstatně diferencovanější informace o žácích a jejich chování, čímž by se mnohé předpřipravené diagnózy staly zbytečnými.