Rozhovor vedla Doris Krausová

Společnost se musí přestat bát mladých lidí, říká rodinný terapeut Jesper Juul. Rodiče mohou pomoci obzvláště v roli sparingpartnera, který klade maximální odpor a působí minimální škody.

Stále častěji se zabýváte problematikou dospívajících. Proč?

Protože toto téma je stále aktuálnější a naléhavější. Naše společnost se k mladým lidem staví bezradně. Je načase něco s tím udělat. Média tvrdí, že mladí lidé jsou naším největším problémem. Za prvé to není pravda. A za druhé tím vyvoláváme spoustu hněvu a násilí. A když na ně dojde, opět je to vina mladých… Jde o začarovaný kruh.

Odkud se bere tato bezmoc? Je větší než dříve?

Ano. Když jsem byl mladý, byl to sex, drogy a rockʼnʼroll. Také alkohol byl nebezpečný. Tak nám to dospělí říkali. A samozřejmě jsme to všechno testovali. Dnes je život nepochybně nebezpečnější. Ale také se všechno problematizuje. Jeden rok je to alkohol, další rok média. Mluvíme stále jen o tom, jak zajistit mládeži bezpečí. O tom, v jaké míře a jak přísně by měli rodiče dospívající kontrolovat. Vždycky však existovalo šest až osm procent dětí, které byly velmi zranitelné a které se od puberty nacházely v rizikové zóně alkoholu, drog nebo sexu nebo byly posedlé nakupováním. Rodiče dnes svým dětem říkají:
„Vychovali jsme tě, poskytli jsme ti vzdělání, podporovali jsme tě, ale s výsledkem nejsme spokojeni. Teď přijdou důsledky, teď přijde trest.“ To je morálně nemožné. Žádná jiná skupina lidí by si to nenechala líbit. Je s podivem, že děti nevycházejí do ulic ozbrojené.

Mediální pozornost se přesunula z „hrozných“ dětí na „hrozné“ teenagery. Stále častěji se v televizi objevují různé dokumenty o „nápravě“ dospívajících.

Média neinformují – nebo nejsou s to informovat – o tom, že tyto programy nikdy nejsou úspěšné. Po dvou letech se devadesát procent mladých lidí vrátí tam, kde začali. Ani politici nemají co nabídnout. Pořád opakují: „Je to všechno tak strašné.“ Jako kdyby se společnost mohla vyvíjet pozpátku. Za posledních dvacet let jsme více či méně rychle a více či méně ochotně integrovali nové poznatky o malých dětech. Naše představa o dospělých se za posledních čtyřicet let zcela změnila, což se odrazilo i v terminologii. Pro dvě skupiny se však nezměnilo nic: pro mladé a staré lidi. Děláme úplně stejné chyby, ze svých zkušeností jsme se nepoučili.

Podle jedné německé studie jsou rodiče se svými výchovnými úspěchy v zásadě spokojeni. Společnost však spokojena není. Částečně oprávněně se mladých lidí bojí, bojí se tedy právě té skupiny obyvatel, která by jí měla zajistit existenci.

Přesně tak. Kdyby to nebylo tak strašné, bylo by to legrační. Tady stojí všichni ti staří muži se zkušenostmi a větší či menší inteligencí a mají strach. A nechtějí s mladými lidmi mluvit. Jestliže se takto společnost chová ke svým dětem, jak můžeme očekávat respekt? Přesto se nám dostává respektu od více než devadesáti procent dětí a dospívajících. Nikdy se to však pochvalně nezmiňuje.

Místo toho se vykresluje obraz „mládeže, která se vymkla kontrole“. Nekontrolovatelné, nevychované, bez hodnot, bez ochoty k výkonu.

K hodnotám však příliš nepřispívají ani dospělí. Každou šestou sekundu dospělý muž v Rakousku vyhledává na internetu pornografii. A my říkáme, že mladí lidé nemají žádné hodnoty? Děti a mladí lidé v Evropě nemají téměř žádné pozitivní vzory. Mnoho popových a rockových hvězd má problémy s drogami a alkoholem, mnoho z nich je v léčebnách. Sportovci jsou nadopovaní, podnikatelé jsou podvodníci. Politici každý den lžou, už od nich neočekáváme, že budou mluvit pravdu. Církev ztratila morální integritu. Nezbývá než doufat, že jako vzor fungují rodiče. Ale když se sborově připojí k politikům v litanii proti mládeži, jen všechno zničí.

Mnoho rodičů se cítí bezmocných, protože mají pocit, že jejich teenageři žijí na jiné planetě.

Oni také na jiné planetě žijí. A jak jsem řekl, věci jako sexualizace začaly s námi, my jsme byli předskokani. Do tohoto světa se děti narodily. Děti však nemají žádnou historii. Nevědí, že dřív to bylo jinak. Nemůžeme s tím nic dělat. Abychom mohli věci změnit, potřebujeme zcela novou roli, nový přístup. Musíme přestat děti vychovávat.

Hurá! Od kterého věku?

Na začátku puberty – ať už je jim deset, třináct nebo čtrnáct. Batolata zoufale potřebují výchovu, která se skládá z dialogu, zkušeností a znalostí. Dospělí rozhodují, co je pro dítě nejlepší. Od puberty by si děti měly klást otázky: „Kdo doopravdy jsem? Teď jsem dvanáct let spolupracoval s rodiči, myslel jsem si, že jsou to ti nejlepší rodiče na světě, ale už si tím nejsem tak jistý, musím vyzkoušet, co je pro mě to pravé, musím přezkoumat své názory a hodnoty.“ To je to, co mladí lidé dělají dalších deset let. Stále více se osamostatňují. A my to tak také chceme. Nemůžete ovšem mladému člověku říct: Musíš být samostatný, ale za mých podmínek. To není možné. Na druhou stranu děti skutečně potřebují zpětnou vazbu. Potřebují sparingpartnera, jehož úkolem je poskytnout maximální odpor a způsobit minimální škody. Přesně to musejí rodiče dělat. Můžete si s dcerou promluvit o tom, že je její sukně příliš krátká, a vyjádřit svůj názor. To ničemu nevadí. Ale nesmíte vykonávat moc.

Tedy říci: Tuhle sukni už nosit nebudeš!

Ne, to není možné. Nemáme k dispozici důsledky, které by byly tak účinné, aby mladí lidé skutečně řekli: No, tak já už to nebudu dělat. Místo toho se mnoho mladých lidí odvrací od své rodiny a vytváří si novou s přáteli, se svými vrstevníky. To nemusí být špatně, ale nedává to mladým lidem to, co potřebují: odolnost, respekt, jasný vzkaz. Pokud si chcete promluvit se svým pubertálním dítětem, jděte a řekněte: „Rád bych s tebou mluvil.“ Když řekne ne, musíte počkat. Pokud řekne ne i počtvrté, musíte se rozhodnout, jak moc je to pro vás důležité. Jestliže hodně, musíte říct, co máte na mysli. Na mládež to udělá obrovský dojem. Ne že by to dokázali dát najevo. Myslím, že žádný čtrnáctiletý kluk neřekne svým rodičům: „Díky, to bylo chytré.“ Ale hodně z nich si to myslí. A říkají to svým kamarádům. Jinými slovy, rodina je stejně podstatná jako kdykoli dříve. Může však sama sebe učinit nedůležitou.

K tomu jsou však nutné dvě věci: rodiče se musí smířit s tím, že už nemůžou dítěti jednoduše říkat, co má dělat. A musejí se odvážit teenagerovi důvěřovat.

Teenageři potřebují mnoho věcí. V první řadě však potřebují důvěru, důvěru a důvěru. Nejhorší pro dospívající je, když jim rodiče nechtějí důvěřovat. Existuje tu nedorozumění. Většina rodičů, když mluví o důvěře, má na mysli: „Věřím ti, že budeš žít svůj život tak, jak ho žiju já.“ To je samozřejmě hloupost. Celý smysl dospívání spočívá v tom, stát se jiným, nikoli klonem. Správně je: „Věřím ti, že uděláš, co je v tvých silách.“ Pro většinu rodičů je důvěra něco, co si musíte zasloužit, a to je strašné. Protože abyste to dokázali, musíte být neustále poslušní.

A to je nezdravé…

… a nemožné. Důvěra funguje jinak. Před třiceti lety jsem zaměstnal chronického alkoholika. Pije čtyřikrát nebo pětkrát do roka, během několika hodin se mu udělá na umření, jde do nemocnice, po čtrnácti dnech se vrátí a je v pořádku. Zároveň je to génius v oblasti IT. Osm měsíců nepil, pak se to stalo. O čtrnáct dní později dal výpověď se slovy: „Teď už mi nemůžeš věřit.“ Moje odpověď zněla: „Máš mou plnou důvěru. Nejsem idiot. Nemyslel jsem si, že už nikdy nebudeš pít jen proto, že jsem tě najal.“ Byl z toho úplně unešený. Přesně tak je to s teenagery. Většině z nich můžete věřit, že alespoň jednou vyzkoušejí všechno, co je na trhu. Nějakou formu drog, alkoholu, pornografie, cokoliv, co je dostupné. Nepomůže ani silné morální přesvědčení na straně rodiny. Už to nestačí.

V důsledku této krize důvěry vznikl skutečný průmysl kontrolních nástrojů. Od sledovacích zařízení v mobilních telefonech až po sledování na internetu. Měli by rodiče těchto možností využívat?

Ne, vůbec ne. Kontrola nikdy nefungovala. Funguje v silném, uzavřeném systému jako byrokracie, ne v rodinách. Samozřejmě že jako rodič můžete ke svému dítěti ztratit důvěru. Ale pak se k tomu musíte přiznat a říct to. Kontrola nemá smysl, podstatný je zájem. Například jedna šestnáctiletá dívka řekla svému otci, že už ví, kdo bude jejím prvním sexuálním partnerem: její tehdejší přítel. „Co na to říct?“ zeptal se mě otec. „To, co si myslíte,“ odpověděl jsem. Po pěti minutách otec řekl: „První, co mě napadlo, bylo: Jen přes mou mrtvolu. Ale já nechci své dceři zničit sexuální život.“ Ale on to říct musí. Vychází to ze srdce. Jeho dcera o tom bude přemýšlet a pak udělá, co chce. Otec však svým jasným postojem získá na vlivu.

A když nám děti lžou?

Bohužel existuje jen jedna odpověď: lžou, protože se domnívají – ať už právem, nebo neprávem –, že v jejich životě není místo pro pravdu. V jejich rodině není místo pro pravdu. Když to řeknu, rozpoutá se pokaždé peklo. Moje generace byla jiná. Museli jsme vést dvojí život, abychom přežili: velmi tajný a pak takový, do kterého mohli naši rodiče trochu vidět. Už to tak není. Mladí lidé dnes beztak žijí celý svůj život před našima očima.

Jsou dnešní mladí lidé násilnější?

Ano, ale musíme se na to podívat z širšího hlediska. Násilí je všude. Přesto se extrémy, kdy někdo vejde do školy a začne tam střílet, nestávají náhodou. Zejména v německém a rakouském školském systému zažívají děti spoustu porážek, nahromadí se v nich spousta bolesti. Musíme přestat vnímat děti a mladistvé jako nepřátele. Ředitelé by měli před vánočními a letními prázdninami sezvat všechny žáky a říci jim: „Mám radost, že téměř 94 procent z vás chodilo v tomto pololetí do školy každý den. Děkuji vám. To, že se šesti procentům dětí ve škole nedaří, mě příliš netěší.“ Zabere to čtyřicet sekund. Každý ředitel, který to řekne, má do roka fanklub čtyř set dětí. Život učitelů bude mnohem jednodušší. Zajímavé však je, že podle ředitelů něco takového nepřichází v úvahu. Myslím, že se zdráhají postavit se na stejnou úroveň s dětmi. Při jednání s dětmi převládá hierarchický pohled. Nejde však o to, aby dospělí sestoupili k dětem. Jde o to, abychom pozvedli děti na naši úroveň.