Autor: Jesper Juul

„Šikana“ je obecné označení toho, co lidé dělají, když si vybíjejí skrytou agresi a frustraci na úkor slabších členů skupiny a narušují jejich osobní integritu. Je nejspíš stejně stará jako lidstvo a objevuje se všude, kde se společně vyskytuje a pracuje větší skupina lidí. Šikana se tedy v žádném případě neomezuje pouze na děti a mládež. Existuje i mezi učiteli, mezi učiteli a žáky, respektive mezi žáky a učiteli, mezi rodiči navzájem, mezi zaměstnavateli a zaměstnanci stejně jako mezi kolegy a nezávisí na pohlaví.

Protože naše školy stále méně dbají o potřeby dětí a mládeže i učitelů, fenomén šikany eskaloval a stal se terčem kritiky ze strany učitelů, politiků a odborníků. Je také definován jako problém mezi dětmi. Ve skutečnosti šikana vyrůstá z frustrace – a frustrace se stala společným jmenovatelem většiny našich škol. Šikana se ve větších skupinách bude vyskytovat vždycky, ale když eskaluje a dosáhne nepřijatelného stupně, jedná se o problém nedostatečného vedení – ať už ve škole, v armádě, nebo v bance. Za kulturu v organizaci odpovídá její vedení – ne děti nebo sekretářky (či kdokoli, kdo je v hierarchii nejníže).

Protože něco takového nechce slyšet nikdo v důležité a odpovědné pozici, jsou především školy velice rychle ochotné zastávat názor, že příčinou šikany jsou dnešní děti a jejich nezodpovědní rodiče bez sociálních kompetencí. Nikoho kupodivu nenapadne jednat s řediteli příslušných škol a upozornit je na to, že mají zlepšit svůj styl vedení. V úvahu nepřipadá dokonce ani koučink vedoucích pracovníků zaměřený speciálně na rozvoj vztahových kompetencí, který ředitelé škol odpovědní za více než osm set osob bezpochyby potřebují. Je podstatně snazší a politicky podstatně méně riskantní udělat terč z dětí – znovu a znovu!

Faktem však je, že veškeré programy, které usilovaly snížit frekvenci šikany a předcházet jí, se soustředily především na děti – a všechny ztroskotaly: nedokázaly splnit, co slibovaly, nedosáhly svých cílů. Během dvou až čtyř let sice četnost případů šikany o něco poklesla, ale poté se jich objevilo o to více a byly o to drsnější. Výzkumy provedené ve Švédsku a Norsku tento fakt jednoznačně potvrdily, avšak nebyly schopny nebo ochotny navrhnout alternativy.

Nezpochybňuj kompetence těch, kdo jsou u moci, místo toho se dle libosti chovej nespravedlivě k bezbranným dětem! Zdá se, že právě takový je obecný postoj. Odpovědné osoby se ještě ke všemu diví, proč děti a dospívající neodpovídají vždycky zdvořile a proč nejsou hodní a poslušní, když se s touto formou skryté politické a byrokratické agrese dostanou do kontaktu. Faktem je, že takový postoj vyzařuje pouze agresi a nakonec i násilí, zatímco mocní si leští svoji svatozář.