Sourozenecká agrese

Sourozenecká agrese

Úryvek z knihy Agrese s podtitulem: Proč je pro nás i naše děti nezbytná

Autor: Jesper Juul

Když se v rodině narodí druhé dítě, utrpí prvorozené závažnou ztrátu. Přijde o padesát procent všeho, co do té doby mělo. Lásku svých rodičů sice neztratí, ale o jejich čas, pozornost, péči a o mnoho dalších zásadních věcí se musí dělit. Tato změna od něj vyžaduje dvě věci: přehodnotit v této nové situaci způsob, jakým sám o sobě smýšlí, a usilovat o maximální pozornost rodičů. Tak vypadá realita z pohledu dítěte.

Logicky se tedy u většiny sourozenců dostavují delší nebo kratší období hádek a bojů – oblíbenými bojišti jsou především jídelní stůl a zadní sedadla rodinného vozu. Jako obvykle bývají chlapci spíše frontální, přímí a fyzičtí, zatímco dívky projevují agresi verbálně a subtilně. V těchto bojích a hádkách nejde o lásku a nenávist, nýbrž pouze o stanovení nebo nové uspořádání hierarchie mezi sourozenci. Důležitou roli hraje také pohlaví, věk, věkový rozdíl a počet dětí v rodině, takže každá rodina má jiné zkušenosti a hádky jsou jinak četné.

V minulé generaci byly takové boje v přítomnosti rodičů přísně zakázané a děti za ně byly často trestány, což pochopitelně v žádném případě nevedlo k tomu, že by ustaly. Dnes jsou trestané málokdy, avšak zejména matky, které obecně silněji tíhnou k harmonii a jsou proti hierarchiím, boje hluboce neschvalují. Avšak dokonce i když děti křičí, dohadují se a žádají rodiče o zastání, měli bychom si uvědomit, že děti neberou rvačky, tahanice a tvrdá slova tak vážně. Dohadování obvykle skončí, když nejstarší dítě nebo obě starší děti přijdou do puberty – o pár let později si na tato dramata už ani nevzpomenou.

Tato forma agrese a násilí má charakter soutěže, a navíc jde o projev lásky – pomáhá sourozencům vyvinout si celoživotní důvěrný vztah, vzájemnou loajalitu a vřelost. Mnoho rodičů si pochopitelně přeje, aby jejich děti dosáhly lásky a loajality přímo. To ale nejde!

Jiné podobě agrese mezi sourozenci se často říká sourozenecká rivalita, není však ničím jiným než odrazem boje o moc, který probíhá mezi rodiči. Ať už otevřeně, nebo skrytě – děti v obou případech nastavují rodičům zrcadlo. Zcela jinak se to má v rodinách, ve kterých si rodiče verbálně a fyzicky ubližují. V takových rodinách obvykle drží sourozenci při sobě a ze všech sil se snaží minimalizovat konflikty v rodině. Některé děti z takových rodin se mohou mimo rodinu projevovat agresivně nebo sebedestruktivně.

Kdykoli dojde mezi lidmi ke konfliktu, je ve hře agrese – neurčuje jenom průběh konfliktu, nýbrž i jeho řešení. Pokud se jeden účastník vždycky podrobí, může konflikt sice proběhnout tiše, ale ani zdaleka není vyřešen. Vyřešit vzniklé konflikty poněkud intelektuálnějším způsobem se podaří pouze tehdy, pokud už člověk absolvoval podobných situací více, anebo díky pomoci zvenčí. Neexistuje zákon, který by nařizoval, že nám musí být třicet, čtyřicet nebo padesát let, abychom dosáhli takového stupně kompetencí. Je ovšem nezbytné narodit se do rodiny, která neodsuzuje agresi a je s to doprovodit dospívajícího člověka po mostě oddělujícím destruktivní a konstruktivní agresi.