Autor: Jesper Juul

Stejně jako v případě předškolních zařízení existují úžasné školy, ale existuje také spousta příšerných. Ve většině států je povinná školní docházka, ale téměř nikdo nepřemýšlí o tom, jaké děti jsou a co je vede k učení. Je tedy velkou výhodou, pokud děti do budovy školy vstupují se zdravým sebepojetím a značným sebevědomím. Je to téměř nezbytné pro jejich sociální přežití a dokáže to divy, pokud jde o jejich schopnost učit se a studovat.

Zejména v obou uplynulých desetiletích si řada škol stěžovala na „krizi disciplíny“, což není nic jiného než projekce krize pedagogické. Krizi snadno pochopíme, srovnáme-li kvalitu výchovné a vzdělávací práce učitelů se skutečností, že děti dnes vystupují samy za sebe a stále více rodičů se v konfliktních situacích rozhoduje své děti podpořit. Skutečná výzva pro dnešní učitele není intelektuální: učitelé musejí zjistit, jak si získat skutečný a zasloužený respekt.

Stará školní kultura totiž dosloužila a je na všech rovinách kontraproduktivní. A přestože existují tisícovky dobrých, kreativních a odpovědných učitelů, začínají i oni trpět. Fungování našich škol je třeba víc než u kterýchkoli jiných institucí nově promyslet a transformovat je v souladu s novým paradigmatem. Dokud se nic nezmění, budeme produkovat stále více ztroskotanců a v komplexních školních vztazích se bude stále více šířit agrese, protože se všichni zúčastnění budou cítit stále méně hodnotní.

Naše školy a předškolní zařízení se bohužel shodují v jednom nešťastném rysu: dětem, které potřebují maximum náklonnosti, se jí dostává nejméně. Znamená to, že právě děti, které se doma necítí hodnotné, dostávají od učitelů a vychovatelů stejné poselství.

Strávil jsem v pedagogických institucích čtyřicet let a během té doby vědecké studie tuto skutečnost objasnily. A co jsme udělali my? Jen jsme zavedli nové kategorie, zaměstnali jsme nové specialisty, založili jsme nové instituce pro děti se „speciálními potřebami“, popsali nové metody a diagnózy – ale na situaci se nezměnilo nic.

Nikdy dříve jsme kvůli tomu nevydávali tolik peněz, ale skutečný, kvalitativní pokrok nezaznamenáváme. Tytéž děti vězí ve stejné bryndě, ale nás trápí pouze jejich agresivní a sebedestruktivní chování – čili ten nejpovrchnější symptom vážnějšího stavu. Zachází-li někdo s námi takovýmto způsobem, vede nás to nutně k agresi a násilí – a nezáleží na tom, jak dobře to ten druhý myslel.