Rozhovor vedl A. Kästle

Za pět dní skončí prázdniny. Jak to udělat, aby se začátek školní docházky podařil?

Devadesát pět procent dětí se do školy těší. Během prvních čtyř let by měly zjistit, že učit se má velký smysl. Myslím, že povinná školní docházka je staromódní. Dětem bychom měli poskytnout právo na vzdělání. Povinná školní docházka přece vznikla, abychom přinutili rodiče posílat děti do školy. Ale děti se chtějí učit samy od sebe. Vztah tedy začíná pokřiveně: Dítěti, které stojí s rozzářenýma očima před školou, říkáme „musíš“.

Jak moc by se měli rodiče vměšovat do školních věcí? Měli by kontrolovat domácí úkoly?

Za úkoly musí převzít odpovědnost samy děti – a to nemohou, jestliže je někdo kontroluje. Neznamená to ovšem, že se rodiče nemají o školu zajímat. Když se od učitele dozvědí, že „dítě nepracuje dostatečně“, mohou si o tom s dítětem promluvit: „Nepotřebuješ pomoct?“ Některé děti odpovědí: „Pomůže mi, když u toho budeš.“ Jiné řeknou: „Ne, prosím tě, ne, je to hrozně nepříjemné.“

Nemůžeme nechat všechno běžet samospádem.

Musíme si to otestovat sami pro sebe: Chci mít odpovědné dítě, anebo poslušné? Když bylo mému synovi deset nebo jedenáct, vrátil se jednou ze školy a prohlásil: „Rozhodl jsem se, že dnes neudělám domácí úkoly.“ Nebylo to snadné, ale nic jsem na to neřekl. Druhý den učitelům řekl, že byl na rybách. V každém vztahu je zcela zásadní, abych se mohl rozhodnout: Čeho se chci účastnit? Čeho se nechci účastnit? Tohle musíme umět, pokud nechceme být oběťmi.

Spousta rodičů za každou cenu chce, aby šly jejich děti na gymnázium.

Rodiče si musí uvědomit jednu věc: pokud chtějí, aby mělo jejich dítě co nejlepší známky, čeká je pravděpodobně hromada konfliktů. To je v pořádku, nikomu to neuškodí, ale odpovědnost nesou dospělí. Jestliže dítě kontroluji, je to svým způsobem nesprávné.

A když dítě ve škole nedosahuje ani zdaleka takových výsledků, na jaké má?

Je třeba, aby si rodiče položili otázku: Ztratilo dítě zájem z podstaty? O čem sní? Má nedostatečný pocit vlastní hodnoty? Co se vlastně děje? Protože něco se děje.

Co je ve školní docházce úkolem rodičů?

Rodiče odpovídají za vztah učitel–dítě. Mohou daleko častěji navazovat rozhovory. Rodiče často přijdou pozdě a pak se situace polarizuje. Pro dítě je hrozné, když mají rodiče a učitelé konflikt.

Jak reagovat na špatné vysvědčení?

Pro začátek můžete říct: „Aha, vypadá to takhle, rád bych o tom pár dní přemýšlel. Ale teď pojďme oslavit začátek prázdnin.“ Nakonec se musíte rozhodnout, jestli chcete někoho vinit, nebo převzít odpovědnost. Můžete si s dítětem promluvit, jak postupovat, jak spolupracovat se školou, abyste z toho vytěžili maximum.

Krize ohledně školy koneckonců nastávají každou chvíli.

Většina dětí takové krize zažívá. Důležitá je trpělivost. S dobrými známkami je to jako s penězi: nepřinesou vám automaticky štěstí a nejsou zárukou úspěšného profesionálního života. Nejchytřejší lidé si z osmdesáti procent vedli ve škole špatně. Když jste kreativní a trochu tvrdohlavý, snadno narazíte. Já jsem si ve škole deset let dával nohy na židli. Deset let mi říkali: „To se nesmí“ a trestali mě. Nohy jsem ale nesundal, abych si zachoval trochu důstojnosti.

Jak můžeme podpořit učitele?

Učitele je třeba lépe platit, umožnit jim, aby se dál vzdělávali, a zlepšit jejich základní vzdělávání. Vztahové kompetence se naprosto ignorují. Někdo může být fantastický odborník a jako učitel totální fiasko, to spolu nesouvisí. Učitelé mají pochopitelně úplně stejné dilema jako my: Chceme tvrdou disciplínu, nebo takzvanou svobodnou výchovu? V Dánsku jsme začali s různými projekty. Učitelé například pracují v týmu a jednou měsíčně se na tři hodiny setkávají ve skupinách a vyměňují si názory a dojmy. Už tím lze změnit spoustu věcí.