Autor: Helle Jensenová

Jesper Juul zemřel 25. července 2019. Jeho syn Nicolai mě požádal, abych o něm na smuteční slavnosti řekla několik slov. Jsem mu za to vděčná, je to pro mě čest a ráda se s vámi o svou řeč k uctění Jesperovy památky podělím.

Posledních sedm let Jesperova života poznamenala bolest a utrpení. Neurologické onemocnění mu znemožňovalo se jednoduše zdvihnout a odejít z místnosti, když už nechtěl v nějaké diskusi pokračovat a poslouchat o něčem, co pro něj nemělo význam nebo ho to nudilo. Nemoc ho také nadlouho připravila o schopnost mluvit, poskytnout svým jasným a přímým způsobem zpětnou vazbu. Během té spousty let, co jsem Jespera znala, pro něj bylo důležité právě tohle – mít možnost odejít a moci mluvit. Když si to představíme, dokážeme vytušit, jaké pro Jespera muselo být, když seděl na invalidním vozíku bez šance dělat to, co nejvíce miloval… Přijal však výzvu a našel způsoby, jak přežít. Svou nezkrotnou silou vymámil ze života další smysl.

Psal a vyučoval přes Skype a Facetime. Setkával se s lidmi z celého světa, kteří přijížděli do Odderu, Skanderborgu, Aarhusu a Norsminde, aby se setkali s jeho vždy jasnou a srdečnou zpětnou vazbou.

V posledních dvou letech trpěl prudkými, pronikavými bolestmi, které mu už neumožňovaly přemýšlet a pohltily celou jeho existenci. Zdálo se, že dokáže žít i bez schopnosti pohybovat se a mluvit. Avšak když ho bolesti připravily také o možnost pracovat, psát a vyučovat a když pochopil, že medicína už je nemá jak zmírnit, svou sílu ztratil.

Když myslíme na Jespera, jaký po většinu času byl, zůstává vzpomínka na autentického, mimořádně tvůrčího a inovativního muže. Byl přesným pozorovatelem života, který uměl svá pozorování ve vztahu k jiným lidem proměnit ve vhodné činy. A navíc je dokázal vyjádřit slovy.

„Vnímám sám sebe jako pozorovatele a služebníka obyčejného člověka,“ řekl v rozhovoru pro list Süddeutsche Zeitung a v tomto smyslu se nestaral ani o vědeckou, ani o akademickou korektnost. Jeho pohled na lidi a jejich vztahy je prostý a jasný. Pro mě, stejně jako pro řadu jiných, to představovalo nesmírnou pomoc v práci s rodinami a odborníky. Vzpomínám si na své první setkání s Jesperem, když jsem studovala na Kemplerově skandinávském institutu (dnes Dansk Familieterapeutisk Institut, DFTI), jejž Jesper založil v roce 1979 a vedl ho až do roku 2004. Pracovala jsem s jeho klientkou, o níž jsem posléze řekla: „Ona absolutně neměla kontakt sama se sebou.“ A Jesper, už na odchodu, se otočil a řekl: „Přesně jako ty.“ Opravdu mě to rozzlobilo, ale přimělo mě to přemýšlet o sobě a o svém konání způsobem, který mě od té doby doprovází. To je jen jeden příklad Jesperovy schopnosti poskytovat jasnou zpětnou vazbu způsobem, který ani nemoralizoval, ani neodsuzoval, nýbrž vycházel výlučně z jeho přání poskytnout upřímnou odezvu a dát k dispozici svá pozorování. Pokud Jesper hledal pojem, který neexistoval, jednoduše ho vymyslel, což někdy působilo potíže při překladu do cizích jazyků. Patří sem třeba osobní jazyk či Gleichwürdigkeit neboli stejná důstojnost a jiné. Před několika dny jsem se dozvěděla, že kniha Kompetentní dítě ponese v ruštině název Děti ze země HYGGE (hygge je dánský výraz pro pohodový, příjemný, útulný, blažený). Milý Jespere, nemyslím si, že by se ti to líbilo.

Většina času, který jsme spolu strávili, souvisela s naší profesí a mě to pokaždé velmi obohatilo. Vždycky však bylo zřejmé, že pro Jespera byla nesmírně důležitá jeho malá nejbližší rodina. O svém synovi a vnucích mluvil zásadně s respektem, hlubokou láskou a uznáním, nesnažil se je definovat, ale intenzivně se zajímal o jejich život a bytí.

Ráda bych svou řeč uzavřela slovy, jež jsem napsala spolu se dvěma kolegy z někdejšího Kemplerova skandinávského institutu (dnes Dansk Familieterapeutisk Institut, DFTI) Ruth Hansenovou a Petrem Mortensenem, kteří v současnosti DFTI řídí:

„Milý Jespere, díky, že jsi svou moudrost sdílel s námi a s tisícovkami dalších lidí. To, co jsi říkal a dělal, v nás zanechalo hlubokou stopu a díky tvé autenticitě, jasnosti a srozumitelnosti bude působit ještě dlouho poté, co jsi nás opustil. Děkujeme ti za tvé přátelství a za všechny společné večeře se zajímavým povídáním a výtečným vínem. Milý Jespere, už teď nám chybíš.“