Autor: Jesper Juul

Dnešní společnost produkuje čím dál více dětí s vážnými existenciálními a psychosociálními problémy. V současné době hrajeme hru: „Čí je to vina a kdo za to nese odpovědnost?“ „Rodiče si netroufají své děti vychovávat!“ Tak zní jedna z výpovědí, jež se ozývají.

Denně jsem v kontaktu s rodiči z téměř všech evropských zemích. Přitom si nemyslím, že by si rodiče netroufali své děti vychovávat. Ano, často mají obavy, že své děti zraní nebo jim nějak uškodí. Je pro ně obtížné rozlišovat mezi různými pocity, například mezi smutkem a frustrací. Stejně tak jsou jim cizí jejich vlastní pocity.

V první řadě mají tito rodiče velké problémy pečovat sami o sebe a o svůj dospělý život. Strach, že dětem ublíží, v posledních patnácti letech výrazně ovlivňuje rodičovské vedení. Je defenzivní a nepřináší žádoucí rozvoj ani dětem, ani dospělým.

To, že naše postoje a chování kolísají mezi extrémy, je nešťastné, ale také to v dějinách lidstva není nic nového. Vycházíme z několika století, ve kterých byla výchova dětí a školní pedagogika velice zraňující. Poté jsme zažili tři desetiletí, kdy se hodně dospělých panicky snažilo vyvarovat se dominance a indoktrinace dětí.

To odpovídalo dobovému trendu, bylo to však podloženo více politicky, než že by to stavělo na psychologických a existenciálních poznatcích. Proto je i málo překvapivé, že spoustě dětí a dospívajících chybějí zkušenosti, jak se vyrovnat s omezeními, s hranicemi a s požadavky okolí. Bezpochyby to tak je. Vinit z toho rodiče by šlo jen za předpokladu, že by oni sami měli možnost rozhodnout se pro jasný výchovný postoj nebo odpovídající výchovnou filozofii. Tuto možnost však dlouho neměli.

Dospělým také není dobře

Děti vychovává nikoliv výchova, nýbrž vnitřní a vnější chování rodičů a dalších blízkých dospělých osob, které jsou pro ně důležité. Dovolte mi, abych to ilustroval na několika příkladech:

Už více než jedno desetiletí žijeme v kultuře botoxu, v níž dokonce i inteligentní a vysoce vzdělaní dospělí lidé investují spoustu svého drahocenného času a energie do narcistních pokusů o dosažení „správného“ zevnějšku, „ideální“ váhy, svalů a „správných“ měr na těch správných místech apod. Naučili se zdůvodňovat takovéto jednání tím, že zvyšuje jejich pocit vlastní hodnoty, což je zcela nesmyslné. Znamená to jen nafouknuté sociální ego, které překrývá pocity chronického strachu a nejistoty – strachu ze selhání, strachu z prohry v konkurenčním boji o pochvalu, pozornost, sex a dokonalý život.

Všechno je to jen vnější pozlátko, k němuž neexistuje vnitřní protějšek.

Ani dospělí se v této společnosti plné konkurence necítí dobře. Bez ohledu na to, jak moc cvičí a jak módní je jejich plnovous, narážejí ve svém životě, v manželství i v rodičovské roli do zdi. Jen hrstka z nich je schopná vydržet tempo pracovního trhu bez vážnější újmy na zdraví, na kvalitě života a na národní ekonomice. Chybí jim zcela rozhodně vnitřní kompas, který u těch šťastnějších začne fungovat až v okamžiku, kdy prožívají syndrom vyhoření nebo když onemocní rakovinou.

Posedlost nesmyslným

Děti přejímají velmi brzo tuto posedlost nesmyslným. Už jako pětileté se mnohé z nich zabývají tím, jak jsou tlusté, hloupé, škaredé a málo cool, namísto aby byly veselé, spokojené a cítily se bezpečně. Když se tyto pocity v jejich duši usadí, nemůže je nikdo přeškolit ani převychovat. Zůstane jim nezdravě vyvinuté sebepojetí a negativní sebeobraz. To všechno nakonec vede k velkému trápení a sebezničujícímu chování, které je provází celou pubertou až do dospělého věku.

Pořád čekám na plastického chirurga, lékaře, psychologa nebo terapeuta, který by došel takového poznání a měl odvahu říct třicetileté mamince, v jakém katastrofálním měřítku ovlivňuje sebepojetí svých dvou malých dětí, když se rozhodne zakoupit si vyhlazený obličej. To samé platí pro čtyřicetiletého muže, který je přesvědčen, že když bude vypadat jako někdo, kým si přeje být, bude pro něj mnohem jednodušší najít si novou ženu.

Není to však jejich věc? Jistěže ano. Ale někdo je musí upozornit na to, jak obrovský dopad má jejich rozhodnutí na jejich nejbližší a na celou společnost.

Jestliže mají děti, dospívající a dospělí činit kvalitní osobní rozhodnutí, musejí si být vědomi možného konfliktu mezi tím, co si přeje okolí – autority –, a tím, co jim napovídá jejich vnitřní kompas – jejich sebecítění. Nikdy předtím nebyl veřejný prostor tak plný sloganů jako: „Na co máš chuť?“ – „Buď sám sebou!“ – „Co říká tvůj vnitřní hlas?“.

Problém u dětí spočívá v tom, že si nerozvíjejí určitou moudrost, životní kompetenci a zdravé sebepojetí, když se jim nedostává kvalitní a empatické interakce a zároveň i opozice ze strany rodičů, učitelů, prarodičů a jiných dospělých.

Děti tuto životně důležitou „výživu“ nedostávají, protože dospělí v jejich okolí, kteří jsou jim nejblíže, jsou často sami „potěšitelé“ řízení z vnějšku (konformní tichošlápci a kariéristé) a důležitým konfliktům a opravdovým citům se vyhýbají. Není ovšem možné podněcovat své dítě k samostatnému uvažování a vcítění do sebe, když rodič sám má potřebu dělat a mínit jen to, co dělá a míní jeho nejlepší kamarádka nebo kouč.

Potřebné je vedení dospělých

Děti jsou kompetentní, vždy byly a budou, ale jejich kompetence nezahrnují vše a ne vždy vědí věci samy a lépe. Proto potřebují dialog a vedení od dospělých, kteří umějí rozlišovat mezi tím, co děti chtějí, a tím, co skutečně potřebují. A mají odvahu prosazovat své základní hodnoty. Stěžejní otázkou je: „Jak mohu chránit svoji osobní integritu a své potřeby, aniž bych přitom překračoval/a hranice druhých nebo jim bránil/a v naplnění jejich potřeb?“

Po několik století fungovaly morální principy, pravidla a zákazy relativně dobře jako regulátory pro chování dětí a dospělých ve veřejném prostoru. Dobrý život byl ten, který byl konformní, jehož kvalita byla měřena schopností splynutí s davem.

Žijeme v době, ve které vnější kompasy ukazují všemi směry najednou. Chceme-li zdravější lidi a silnější společnost, pak musíme usilovat o vytvoření lepších vnitřních kompasů. Je to těžká cesta, neboť většina těch, kteří jsou u moci, má strach z lidí s vnitřním cítěním nebo ho mylně zaměňují se sebestředností a individualismem.

Skvělé, superskvělé

Část rodičů zesiluje své už tak přehnané reakce a brání dětem v rozvoji zdravého vnímání sebe sama výroky typu: „Super!“ – „Správně, skvěle, opravdu dobře, miláčku!“ – „Superskvělé, superfantastické!“

Všechno to nakonec zní jako v dánské talentové soutěži pro děti Voice Junior, ve které je vidět, jak dětem zamrzne úsměv na tváři ve chvíli, kdy se jejich rodiče a sourozenci přidají k fanklubu a hlasitě jim fandí. Jen málo dětí má natolik vyvinuté sebepojetí, že jim tyto přehnané výkřiky nevadí. Těch je však příliš málo.

Mnoho z přehnaně chválených dětí vyroste v nejisté, úzkostné, nervózní dospívající a dospělé, kteří na sebe kladou zcela nepřiměřené požadavky, pokud si ovšem místo toho nevytvoří superúžasná asociální ega.

Nejsou produktem rodičů, kterým chyběla odvaha své děti vychovávat a vznášet na ně požadavky. Jsou produktem rodičů, kteří netuší, jak destruktivně jejich křiklavá chvála a jejich křiklavý obdiv na děti působí.