Autor: Jesper Juul

Agresivní chování má někdy dvě příčiny: pocit dítěte, že už není tak hodnotné, a chování jeho vzorů. Věda se dosud zajímala jen o tu druhou, na toto téma proběhly velké studie. Ve většině z nich šlo o to, zda děti vyrůstaly s násilnickým otcem, nebo ne. Jsou-li děti vystaveny domácímu násilí, chovají se v dospělosti agresivně a násilně. Téměř všechny podobné studie tohoto druhu dospěly k závěru, že je tomu tak u 48 až 54 % dětí. Vyrůstat s násilnickými rodiči tedy ještě nutně neznamená, že se z dětí stanou násilničtí dospělí. Vědci stojící za těmito studiemi mají podle všeho společné dva rysy: děti a dospívající je příliš nezajímají a netuší, že existují dva způsoby, jimiž děti kooperují a přizpůsobují se dění v rodině.

Chceme-li zjednodušit jev, jemuž já říkám kooperace, můžeme říci, že děti „kopírují“ jak vnitřní, tak vnější chování dospělých. Většinou napodobují spíše jednoho rodiče než druhého – podle toho, jak se k sobě rodiče chovají. Představme si, že zhotovujeme na kopírce kopii určitého dokumentu. Víme, že můžeme vyrobit obyčejnou jednostránkovou kopii, ale i kopii zadní strany. Zhruba polovina dětí udělá jednoduchou kopii – jedna ku jedné –, druhá polovina „kopíruje“ zadní stranu. Neurověda nedávno zjistila, co umožňuje zhotovit kopii jedna ku jedné: jsou to zrcadlové neurony. Doufejme, že nám věda brzy prozradí, jak vznikne kopie zadní strany.

Kooperace dvěma způsoby vzniká hned po narození a rozhodně není založena na vědomém rozhodnutí dítěte. Sourozenci se stejnými rodiči kooperují rozdílně – každé dítě po svém. Tak lze vysvětlit statistiku, o níž jsem se zmínil před chvílí. V rodině, kde často dochází k výbuchům hněvu a násilí, bude jedno dítě (většinou jsou to chlapci) reprezentovat jednoduchou kopii „jedna ku jedné“ a osvojí si destruktivní, agresivní chování. Druhé dítě se bude chovat stejně agresivně, pouze agresi internalizuje a namíří ji proti sobě. Výše zmíněné studie tento sebedestruktivní aspekt nezohledňují nebo ho nedefinují jako „opravdové“ násilí.

Z toho plyne: agrese vede děti k ničení všeho kolem nebo k ničení sebe samých, pokud nejsou v jejich emočním a existenciálním kontextu „viděny“, nýbrž je neustále pouze pozorujeme a napomínáme.

Oba způsoby, jakými se děti vyrovnávají s agresí, násilím a zneužíváním konfrontují společnost s akutní etickou otázkou: Jak je možné, že odsuzujeme děti, které vybuchují vzteky, zatímco děti, které se „v tichosti vnitřně užírají“, zahrnujeme sympatiemi?

V poněkud primitivnější společnosti, která nedisponuje sociologickými vhledy, je smysluplné vyloučit potenciální vrahy a starat se o ty, kdo představují nebezpečí sami pro sebe. Zdá se, že se chráníme před těmi, kteří svůj hněv a agresi prožívají navenek, ale chceme být hodnotní pro ty, kdo tyto projevy zvnitřní a obrátí proti sobě. V moderní společnosti to představuje obrovskou nespravedlnost a vážný nedostatek profesionality – zejména pokud mluvíme o dětech ve věku do patnácti let.