Mnoho z nás vyrostlo v autoritativním výchovném režimu, v němž rodiče říkali svým dětem na všechno ne a mluvili s nimi jazykem, který je zraňoval a ponižoval. Proto dnes volíme opačný přístup a říkáme dětem na všechno ano. Osvojili jsme si velice nepřirozený, strojeně sladký a uhlazený tón hlasu v domnění, že s nimi navážeme zdravé vztahy. Zapomněli jsme však na jednu důležitou věc – láskyplných vztahů nedosáhneme, změníme-li negativní jazyk v pozitivní, potřebujeme najít jazyk osobní a co nejvíce autentický. A v tom je velký rozdíl.

Musíme se naučit říkat druhým lidem ne ve chvílích, kdy chceme říci ano sami sobě – vlastním hranicím, hodnotám a přáním. Přestože většina z nás vyrostla v přesvědčení, že právě tohle je sebestředné, asociální, nepříliš láskyplné či drzé, dnes víme, že tato schopnost je rozhodujícím ukazatelem duševního zdraví i osobního a sociálního růstu.

„Člověk, který si neumí stanovit své osobní hranice, připomíná neoplocený ovocný sad – kdokoli tam může vejít a najíst se na účet majitele.“ Jesper Juul