Krize nastává, když se ocitneme v životní situaci, v níž naše dosavadní zkušenosti a naučené způsoby chování již nefungují, a my proto danou situaci přestáváme zvládat. Důsledkem je, že člověk v krizi ztrácí kontrolu sám nad sebou, stane se neorganizovaným, možná paralyzovaným, nebo někdy až příliš aktivním, přičemž se zoufale snaží najít ze své krize východisko. S krizí se pojí velká úzkost a smutek a často také změť dalších emocí.

Úryvek z knihy Dialog ilustruje rozdíl mezi dialogem a dvěma paralelními monology, v nichž jsou obě strany v průběhu jednání stále frustrovanější. Pokud se učitelce Tině nedostane pomoci, aby si uvědomila, že na tom, co se děje, má také svůj podíl, brzy označí Andreasovy rodiče za „nespolupracující“. Také ona se bude postupem času cítit stále více neschopná, ztratí důvěru v sebe jako učitelku a Andreasovi rodiče ztratí důvěru ve školu.

Důstojnost a uspokojení, které pociťujeme, když za sebe převezmeme odpovědnost a když přijmeme, že ostatní mají právo udělat totéž, jsou přesně tím, čím nás osobní ne tak hřeje a naplňuje. Pokud dětem říkáme osobní ne, brzy se naučí respektovat potřeby a hranice jiných lidí. Děti chtějí s rodiči spolupracovat, jen máloco by dělaly raději. Zavedete-li ovšem místo toho přísná pravidla, děti budou jejich platnost každou chvíli testovat.

Stará školní kultura dosloužila a je na všech rovinách kontraproduktivní. A přestože existují tisícovky dobrých, kreativních a odpovědných učitelů, začínají i oni trpět. Fungování našich škol je třeba víc než u kterýchkoli jiných institucí nově promyslet a transformovat je v souladu s novým paradigmatem. Dokud se nic nezmění, bude se ve školách stále více šířit agrese, protože se všichni zúčastnění budou cítit stále méně hodnotní.

„Šikana“ je obecné označení toho, co lidé dělají, když si vybíjejí skrytou agresi a frustraci na úkor slabších členů skupiny a narušují jejich osobní integritu. V žádném případě se neomezuje pouze na děti a mládež, objevuje se všude, kde se společně vyskytuje a pracuje větší skupina lidí. Vyrůstá z frustrace, která se stala společným jmenovatelem většiny našich škol. Za kulturu v organizaci, a tedy i za šikanu, odpovídá její vedení, a ne děti.

U většiny sourozenců se dostavují delší nebo kratší období hádek a bojů. Nejde v nich o nenávist, nýbrž pouze o stanovení nebo nové uspořádání hierarchie mezi sourozenci. Tato forma agrese má charakter soutěže, a navíc jde o projev lásky – pomáhá sourozencům vyvinout si celoživotní důvěrný vztah a vzájemnou loajalitu. Mnoho rodičů si pochopitelně přeje, aby jejich děti dosáhly lásky a loajality přímo. To ale nejde!

Za kvalitu vztahu mezi dvěma dospělými odpovídají vždy oba stejnou měrou. Za kvalitu vztahu mezi dospělým a dítětem odpovídá vždycky ze sta procent dospělý. Stejnou měrou, jakou děti vztahy ovlivňují, za ně nejsou schopny být odpovědné. Za kvalitu vztahu mezi dětmi odpovídá vždy dospělý s výkonnou mocí. Můžete si vybrat, zda tuto odpovědnost uznáte, nebo ji budete ignorovat, přesto ji máte.

Děti s dospělými kooperují dvěma způsoby, kopírují jejich vnitřní nebo vnější chování. V rodině, kde často dochází k výbuchům hněvu a násilí, může jedno dítě reprezentovat jednoduchou kopii a osvojit si agresivní chování svých rodičů. Druhé dítě se může chovat stejně agresivně, pouze svou agresi internalizuje a namíří ji proti sobě. Děje se tak, nejsou-li děti v jejich emočním a existenciálním kontextu „viděny“.

My rodiče máme jedno společné: pro naše děti není vždy snadné s námi žít. Dostávají od nás hodně a také přitom ztrácejí část sebe. Rozvíjejí v naší přítomnosti schopnosti, které by v jiné rodině nemusely být schopny rozvíjet. Není důvod se cítit provinile nebo hrdě. V rodině tedy drží moc dospělí. Jednou z nejničivějších forem moci je bezmoc.