Inspirace

Krize nastává, když se ocitneme v životní situaci, v níž naše dosavadní zkušenosti a naučené způsoby chování již nefungují, a my proto danou situaci přestáváme zvládat. Důsledkem je, že člověk v krizi ztrácí kontrolu sám nad sebou, stane se neorganizovaným, možná paralyzovaným, nebo někdy až příliš aktivním, přičemž se zoufale snaží najít ze své krize východisko. S krizí se pojí velká úzkost a smutek a často také změť dalších emocí.

Když bylo mému staršímu synu zhruba rok a půl, neudělala jsem jednu zásadní věc – nevyvážila jsem vlastní potřeby s potřebami svého dítěte. Jinými slovy – nezačala jsem si nastavovat vlastní osobní hranice a ukazovat mu, kdo jsem jako člověk. Viděla jsem jen jeho potřeby. Na ty své jsem zcela zapomněla. Má vnitřní frustrace a vyčerpání narůstaly, hromadily se ve mně a průběžně vyvěraly na povrch. Proč jsem dnes za tuto zkušenost vděčná?

Úryvek z knihy Dialog ilustruje rozdíl mezi dialogem a dvěma paralelními monology, v nichž jsou obě strany v průběhu jednání stále frustrovanější. Pokud se učitelce Tině nedostane pomoci, aby si uvědomila, že na tom, co se děje, má také svůj podíl, brzy označí Andreasovy rodiče za „nespolupracující“. Také ona se bude postupem času cítit stále více neschopná, ztratí důvěru v sebe jako učitelku a Andreasovi rodiče ztratí důvěru ve školu.

Záleží jen na nás, zda si Vánoce užijeme, nebo ne. Náš vnitřní i vnější vánoční klid však závisí na naší schopnosti být přítomen v daném okamžiku. Pokud nejsme přítomni, je to na škodu, i děti to vycítí. Obzvláště během Vánoc musíme otevřít svá srdce a dát prostor lásce, přijetí a respektu k odlišnostem těch druhých. Poselstvím Vánoc je mír mezi lidmi. Pokud to budeme mít na paměti, naše Vánoce budou šťastné a veselé.

Důstojnost a uspokojení, které pociťujeme, když za sebe převezmeme odpovědnost a když přijmeme, že ostatní mají právo udělat totéž, jsou přesně tím, čím nás osobní ne tak hřeje a naplňuje. Pokud dětem říkáme osobní ne, brzy se naučí respektovat potřeby a hranice jiných lidí. Děti chtějí s rodiči spolupracovat, jen máloco by dělaly raději. Zavedete-li ovšem místo toho přísná pravidla, děti budou jejich platnost každou chvíli testovat.

Stará školní kultura dosloužila a je na všech rovinách kontraproduktivní. A přestože existují tisícovky dobrých, kreativních a odpovědných učitelů, začínají i oni trpět. Fungování našich škol je třeba víc než u kterýchkoli jiných institucí nově promyslet a transformovat je v souladu s novým paradigmatem. Dokud se nic nezmění, bude se ve školách stále více šířit agrese, protože se všichni zúčastnění budou cítit stále méně hodnotní.

„Šikana“ je obecné označení toho, co lidé dělají, když si vybíjejí skrytou agresi a frustraci na úkor slabších členů skupiny a narušují jejich osobní integritu. V žádném případě se neomezuje pouze na děti a mládež, objevuje se všude, kde se společně vyskytuje a pracuje větší skupina lidí. Vyrůstá z frustrace, která se stala společným jmenovatelem většiny našich škol. Za kulturu v organizaci, a tedy i za šikanu, odpovídá její vedení, a ne děti.

U většiny sourozenců se dostavují delší nebo kratší období hádek a bojů. Nejde v nich o nenávist, nýbrž pouze o stanovení nebo nové uspořádání hierarchie mezi sourozenci. Tato forma agrese má charakter soutěže, a navíc jde o projev lásky – pomáhá sourozencům vyvinout si celoživotní důvěrný vztah a vzájemnou loajalitu. Mnoho rodičů si pochopitelně přeje, aby jejich děti dosáhly lásky a loajality přímo. To ale nejde!

Za kvalitu vztahu mezi dvěma dospělými odpovídají vždy oba stejnou měrou. Za kvalitu vztahu mezi dospělým a dítětem odpovídá vždycky ze sta procent dospělý. Stejnou měrou, jakou děti vztahy ovlivňují, za ně nejsou schopny být odpovědné. Za kvalitu vztahu mezi dětmi odpovídá vždy dospělý s výkonnou mocí. Můžete si vybrat, zda tuto odpovědnost uznáte, nebo ji budete ignorovat, přesto ji máte.

Děti s dospělými kooperují dvěma způsoby, kopírují jejich vnitřní nebo vnější chování. V rodině, kde často dochází k výbuchům hněvu a násilí, může jedno dítě reprezentovat jednoduchou kopii a osvojit si agresivní chování svých rodičů. Druhé dítě se může chovat stejně agresivně, pouze svou agresi internalizuje a namíří ji proti sobě. Děje se tak, nejsou-li děti v jejich emočním a existenciálním kontextu „viděny“.

Pořád čekám na lékaře nebo terapeuta, který by měl odvahu říct rodičům, v jakém katastrofálním měřítku ovlivňují sebepojetí svých dětí svou snahou o dokonalý život. Děti přejímají tuto posedlost a už jako pětileté se zabývají tím, jak jsou tlusté, hloupé, škaredé a málo cool, namísto aby byly veselé, spokojené a cítily se bezpečně.

Elektronické přístroje považuji dnes již za „členy rodiny“. Strhávají na sebe velkou pozornost a nezdravě zasahují do rodinné kultury a láskyplných vztahů mezi dospělými, sourozenci a rodiči s dětmi.

Mnoho rodičů je pobouřeno, když jim řeknu, že to, čemu říkají výchova, je nyní u konce. Toto „vím vše líp“, s nímž dospělí říkají svým dětem, co je správné a co špatné, již nefunguje. Rodiče potřebují najít novou roli, ve které svým dětem umožní sbírat vlastní zkušenosti.

Děti a mladí lidé nemají téměř žádné pozitivní vzory. Mnoho popových hvězd má problémy s drogami a alkoholem. Sportovci jsou nadopovaní, podnikatelé jsou podvodníci. Politici každý den lžou. Církev ztratila morální integritu. Nezbývá než doufat, že jako vzor fungují rodiče.

Většina dětí a mladistvých, jimž se dnes připisují různé poruchy chování, trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Podstatnou část těchto dětí a mladistvých traumatizovalo destruktivní chování jejich rodičů před rozvodem, v jeho průběhu a po rozvodu.

„Milý Jespere, díky, že jsi svou moudrost sdílel s námi a s tisícovkami dalších lidí. To, co jsi říkal a dělal, v nás zanechalo hlubokou stopu a díky tvé autenticitě, jasnosti a srozumitelnosti bude působit ještě dlouho poté, co jsi nás opustil. Děkujeme ti za tvé přátelství. Milý Jespere, už teď nám chybíš.“

Uvolněně proplouvat bouřlivými časy je velké umění. Jesper Juul, dánský rodinný terapeut a autor řady knih o výchově, by z rodičů v tomto smyslu rád udělal umělce. Je to těžké už proto, že uvolněnost není obvyklou rodičovskou reakcí, když to s dětmi – v případě dcer to obvykle nastává dříve než u synů – „začne být těžké“, jak se s oblibou říká.


Devadesát pět procent dětí se do školy těší. Během prvních čtyř let by měly zjistit, že učit se má velký smysl. Myslím, že povinná školní docházka je staromódní. Dětem bychom měli poskytnout právo na vzdělání. Povinná školní docházka přece vznikla, abychom přinutili rodiče posílat děti do školy.

„Důvěra rodičů je klíčová pro rozvoj dětské osobnosti, zatímco důvěra vedoucích pracovníků a jiných nadřízených manažerů rozhoduje o výkonnosti, kreativitě a morálce zaměstnanců. Nemluvím o slepé důvěře, ale o firemní kultuře založené na důvěře a podpoře spíše než na kontrole a formálních očekáváních.“

My rodiče máme jedno společné: pro naše děti není vždy snadné s námi žít. Dostávají od nás hodně a také přitom ztrácejí část sebe. Rozvíjejí v naší přítomnosti schopnosti, které by v jiné rodině nemusely být schopny rozvíjet. Není důvod se cítit provinile nebo hrdě. V rodině tedy drží moc dospělí. Jednou z nejničivějších forem moci je bezmoc.

Diagnóza ADHD je u dětí snadno po ruce. Za nemocí se skrývá také společenský problém, říká dánský rodinný terapeut Jesper Juul. Děti a mladiství reagují na nezdravý tlak rychlými symptomy. Jejich rodičům to trvá déle.

Rodiče si pro své děti přejí jen to nejlepší. Vytoužený potomek se pak nezřídka stane ústředním bodem celé rodiny, kolem kterého se točí úplně všechno. Takový vývoj bývá většinou fatální pro všechny zúčastněné, protože s takovým rozdělením rolí se nežije dobře ani dětem, ani rodičům.

V posledních deseti letech se věnuje velká pozornost dětem, které ve školách a na sociálních sítích šikanují jiné děti. Základní chybou většiny opatření proti šikaně je předpoklad, že se rodí v dětské hlavě, což není pravda. Jistě, děti umějí být vůči sobě kruté a ošklivé, ale to, zda se to děje, závisí pouze na vedení dospělých.

Není pochyb o tom, že každý z nás se rodí s jinou povahou. Někteří z nás jsou přemýšliví a zdrženliví, někteří energičtí a průbojní, jiní zas agresivní – říkám jim „válečníci“. Zdá se, že „válečníci“ pohlížejí na každou výzvu nebo překážku jako na něco, s čím musejí ze všech sil bojovat.

Odborníci nám tvrdili, že dětem neprospívá, když jim matka a otec říkají něco jiného. Zdůvodňovali to tím, že většina interakcí mezi rodiči a dětmi jsou neustálé probíhající mocenské boje, a proto rodiče musejí své síly spojit a před dětmi vždy vystupovat jednotně. Dětem rozhodně nebylo dovoleno tyto boje vyhrát. Dnes na to pohlížíme jinak.